Pan Tomáš Flaška neotevřel opět diskusi, škoda

Tentokrát ve zcela nekonfliktním článku o České poště, k němuž – předpokládám - by mnoho z nás mohlo přidat své zkušenosti.

Bylo by to poučné čtení.

Dovoluji si tak touto cestou přidat několik svých postřehů a diskusi otevírám:

Páně Tomášovo martýrium s dodáním dvou balíčků si dovoluji trumfnout osobní zkušeností.

To moje paní se zotavovala po totální endoprotéze kolene v rehabilitačním středisku v Meziboří, měla mít narozeniny a nesmírně toužila po novém mobilním telefonu. Sehnal jsem ho na Datartu, objednal, zaplatil. Doručí ČP. Mělo k tomu dojít cca 4 dny před dnem jejího zrození – od pošty mi přišel e-mail i SMS zpráva, že den D (pochop: den doručení…) se uskuteční v úterý. Bližší termín nestanoven. Vzal jsem si v práci den dovolené, čekal jsem. Jistě už tušíte, že mé počínání bylo marné.

Až večer mi přišel mail, že jsem ODMÍTL PŘEVZÍT ZÁSILKU!

Absurdní… proč bych odmítl převzít objednanou a zaplacenou zásilku? Za tři dny mi volali z Datartu, proč ten mobil nechci. Slečně za telefonem jsem vysvětlil, co se stalo a domluvili jsme se, že mi telefon pošlou PPLkem. Aparát dorazil, bohužel až po Jitčiných narozeninách.

Před pár lety jsem se domluvil s paní z muzea v Kronachu, kde je archiv o historii Podbořanska, že tam mají nějaké předválečné fotografie Kolešova, které by se hodily do jejich nově vznikající kroniky. Paní slíbila fotografie poslat a pak se půl roku nedělo nic. Dopadlo to tak, že jsem ze sebe udělal hlupáka, do Kronachu telefonoval a paní v podstatě vyčetl, že se na mne vykašlala (řekl jsem to kulantněji: že na mě zapomněla). Jenomže ona se nevykašlala ani nezapomněla. Čtrnáct dní po naší domluvě měla kopie fotografií připraveny, vloženy do obálky a odeslány Německou poštou. Expres, pojištěny částkou 50 €.

Zásilka za dva dny opustila německé území, to jsem se posléze dověděl, ujala se jí Česká pošta a bylo to v háji zeleným. Tady podotýkám, že se obálka s fotografiemi nakonec našla a doputovala k nám. Po více jak šesti měsících! Když jsem se pak s prosbou o vysvětlení obrátil jako šéfredaktor Kryrské rozhledny na tiskového mluvčího ČP pana Vitíka, nestál jsem mu vůbec za to, aby mne odeslal do horoucích pekel, natož aby se alespoň omluvil.

V souvislosti s tím si pamatuju, jak Láďa Hruška ještě jako reportér Českého rozhlasu REGINA bombardoval tiskovou mluvčí Dopravního podniku hl. m. Prahy paní Kuchařovou po nějakém průšvihu a ona se s ním odmítla bavit. Přišla o místo – šlo o bezprecedentní ostudu, protože tiskovej mluvčí je prostě někdo, kdo s médii komunikovat musí. Za to je placen a pochopilo to tehdy i vedení DPP.

Matyáš Vitík je ale nesmrtelnej…

Do třetice všeho dobrého – ale je to fousatej příběh, kdy v devadesátkách naše pošta začala vypadat tak, jak vypadá dnes: mýmu tátovi na Slovensku umřela sestřenice. Mobily byly v plenkách, fungovaly pevné linky, meziměstský telefonní hovor stál ale balík. Posílaly se tak telegramy. Tomuto konkrétnímu to trvalo téměř dva roky, než z Nitry do Prahy dorazil. Mária, říkal jsem jí této Maruško, byla dávno pod zemí a naši příbuzní nás odsoudili za to, že jsme na pohřeb nedorazili. A mému tátovi nikdy asi nevěřili, že telegram šel řadu měsíců.

Dávám k dobru Čapkovu Pošťáckou pohádku – je starší, než jsem já. Ale takhle nějak by služba veřejnosti za státní peníze měla vypadat. Prosím přitom, aby neuniklo Vaší pozornosti, že se na poštovním úřadě tehdy neprodávaly ani propisky, ani pojistky nebo omalovánky. Pošta sloužila svému účelu, což - obávám se - pravda už dávno není!