Olympiáda

Nejsem sice žádný extra sportovní fanda, ale vrcholové akce mám rád a mám-li čas, v televizi je i vyhledávám.

A tak jsem sledoval nejenom slavnostní zahájení zimních olympijských her, ale i některá sportovní klání, jež tomuto slavnostnímu aktu předcházela. A program ČT sport u nás doma běžel od dopoledne do pozdního večera celý víkend.

Jenom pár poznámek:

Jestliže jsem byl poměrně zklamaný ze slavnostního zahájení letních her v Paříži, pak to italské se mi moc líbilo. Snad jediné, co bych mu mohl vytknout, byla jeho délka – tří a půl hodinový přenos mi připadl jako zbytečně dlouhý (a to jsem seděl doma v teple obýváku; jak muselo být těm tisícům lidí, kteří na začátku února sledovali tento slavnostní akt na otevřeném stadiónu, to si nechci ani představit). Totéž platí i o délce projevů šéfa organizačního výboru her a předsedkyně MOV.

Upřímně řečeno mne pak vyděsilo oblečení našich sportovců. Při slavnostním zahájení her jsem ho viděl poprvé. Zdůrazňuji, že zděšen jsem byl já a plně si uvědomuju, že zrovna tohle je věc osobního vkusu. Tedy sám za sebe prohlašuji, že se mi outfit naší delegace hrubě nelíbil. K tomu podotýkám, že jsem pak na internetu našel nejenom vyjádření paní Beaty Rajské (něco v tom smyslu, že méně je někdy více…), s čímž souhlasím s vlastním dovětkem, že v jednoduchosti bývá síla, ale i čtenářskou anketu, kde se v neprospěch odění našich sportovců vyjádřilo 82 % respondentů. Ale v zahraničí se to prý líbilo (?). Osobně bych si směle dovolil nadhodit myšlenku, že by možná nebylo od věci, kdyby návrhů oblečení našich olympioniků bylo v nějakém ušlechtilém časovém horizontu připraveno více a pak bych rozpoutal celonárodní referendum, v němž by se lidé měli možnost vyjádřit, co se jim líbí nejvíce.

Televize

Česká televize odvysílá ze ZOH 2026 celkem kolem 300 hodin přímého nebo premiérového olympijského programu, což naznačuje rozsáhlý tým včetně techniků a produkčních pracovníků. Že jich nebude málo, o tom svědčí ten fakt, že konkrétní počet lidí (reportérů, kameramanů, techniků, asistentů apod.) ČT ve svých oficiálních materiálech zatím nezveřejnila přesně, pouze obecně popisuje organizaci vysílání a počet pozic. Naše veřejnoprávní televize má v dějišti her alespoň dvě hlavní pozice, odkud probíhá živé vysílání: jednu u Českého domu v Miláně a druhou v biatlonovém areálu v Anterselvě, odkud vysílají reportéři komentáře a přímé vstupy. Redakce ČT sport také využívá k přenosům i experty a komentátory, kteří jsou na místě – např. známí komentátoři a bývalí sportovci jsou zapojeni do přímých vstupů.

Tak kolik těch lidí v Itálii reálně máme? O pomoc jsem požádal AI, a to i se srovnáním s minulostí. Tak například na ZOH Cortina d’Ampezzo 1956 ČST vysílala velmi „pionýrsky“, práva se řešila až na místě (Miroslav Hladký v Cortině vyjednával), ale komentáře tehdy dělali lidé z pražského studia – tedy komentátoři nebyli na místě. Dohledatelné jsou informace z olympiády v Salt Lake City 2002, kde měla ČT 19 lidí a ze ZOH o osm let později z Vancouveru 2010, kde jich bylo 28.

Vraťme se ale spolu ještě na chviličku do Cortiny - AI tehdejší přenos do Československa shrnuje takto:

„Zimní olympijské hry 1956 v italské Cortině d’Ampezzo se zapsaly do českých mediálních dějin jako první zimní olympiáda vysílaná Československou televizí. Televize u nás tehdy fungovala teprve tři roky a šlo o technicky i organizačně mimořádně odvážný projekt.

ČST nevysílala celé hry, ale vybrané disciplíny a slavnostní okamžiky. Obraz zajišťovala italská televize RAI a putoval složitou cestou přes mikrovlnné spoje a retranslační stanice přes Alpy až do Československa. Výpadky signálu byly běžné a považované za součást vysílání.

Komentáře nevznikaly přímo na místě, ale ve studiu v Praze. Kamery byly těžké, citlivé na mráz a nabízely jen minimum záběrů – často jediný statický pohled.

Přes všechny technické limity šlo o průlomový okamžik, který položil základy tradice olympijských přenosů u nás. To, co dnes působí primitivně, bylo tehdy malým zázrakem – světový sport se poprvé objevil přímo v československých obývacích pokojích.

Zimní olympijské hry 1956 v italské Cortině d’Ampezzo byly tak pro Československou televizi historickým mezníkem. Poprvé vysílala zimní olympiádu – a učila se to doslova za pochodu. Platilo to i pro hokejové přenosy, včetně zápasů Československa se Sovětským svazem.

ČST neměla vlastní štáb přímo v dějišti. Obraz přebírala od italské televize a komentář vznikal, již jsme to zmínili, ve studiu v Praze. Komentátoři sledovali obraz na monitoru bez přímého kontaktu s ledem a bez dnešních samozřejmostí, jako jsou statistiky, zpomalené záběry či jistá časomíra.

Kdo konkrétně komentoval jednotlivé zápasy, se přesně nedochovalo. Šlo ale o sportovní novináře a rozhlasové komentátory, kteří se teprve učili pracovat s obrazem. Rozhlasový styl se v televizi ukazoval jako problematický – bylo nutné mluvit méně a nechat prostor obrazu.

Chyby, výpadky i nepřesnosti byly běžné. Diváci je ale nevnímali jako problém. Důležité bylo samotné zjištění, že světový sport lze sledovat doma v přímém přenosu. Právě na těchto improvizovaných přenosech se zrodila tradice televizního sportovního komentáře u nás.“

Tak kolik těch pracovníků ČT v Itálii dnes máme? Přesná čísla, už jsem to zmínil, k dispozici nejsou. AI to odhaduje tak, že přímo na ZOH máme dnes 50 – 70 pracovníků ČT. Tento rozsah by měl odpovídat velikosti českého mediálního trhu i modelu výroby, kdy část přenosů, komentářů a technického zázemí zůstává v Praze. Historická data ukazují, že se s rostoucími nároky na digitální obsah a paralelní vysílání velikost štábů postupně zvyšuje. ČT na to samozřejmě má i díky čerstvému zvýšení koncesionářských poplatků.

Ale chci mluvit o sportu a nikoli rejpat do politiků…

Bavíme se o pracovnících ČT, kde se především my jako diváci setkáváme přímo s komentátory. Opět se rozhořela vášnivá diskuse ohledně přechylování cizích ženských jmen. Jde o „Jazyková doporučení České televize“. Někdo ve veřejném prostoru je pro, někdo proti. Jestli jsem to pochopil správně, televize doporučila ženská jména (kde to jde) přechylovat. A tak se i děje. Bez uzardění se přiznávám k tomu, že jsem stará struktura – a mně přechylování vyhovuje. Neznám jména všech sportovců, tady mám jasno, kdo je chlap a kdo „baba“. Zároveň s tím mi ale absolutně nevadí, když legenda českého lyžařského sportu, dlouholetá spolukomentátorka ČT Kateřina Neumannová (a považuji jí za jednu z nejlepších ze všech z nich), ženská jména zásadně nepřechyluje. Co mne děsí výrazně víc než (ne)přechylování ženských příjmení je ta skutečnost, že Michal Dusík, bezpochyby profesionál každým coulem, dokáže vypustit z úst takové zvěrstvo jako že MUSÍME STÁT NA ZEMI PEVNĚ OBĚMA NOHAMI. To od člověka, který se živí verbálním projevem, považuji za zločin proti lidskosti!

Sport a politika

„Ať si kdo chce co chce říká,“ dovolím si parafrázovat pány Šimka a Grossmanna, „ať si mamka slzy utírá, ke sportu politika patří jako k velbloudovi hrby.“ A když vám někdo bude vyprávět o tom, jak je sport apolitický, směle takového člověka považujte za joudu, protože jím prostě je.

Tvářit se totiž, že sport existuje mimo politiku, je dnes spíš normativní přání než popis reality. Zmínil se o tom včera i kolega František Kšír v příspěvku „Olympijské hry: zákaz politické propagace jen na papíře“, který to na rozdíl ode mne, který se sed svým článkem morduju už třetí den, dal na první dobrou.

„Politika a sport by se podle zažitého klišé míchat neměly,“ píše se v rámci aktuální olympiády v příspěvku Bizár na olympiádě. Britský lyžař napsal politický vzkaz do sněhu vlastní močí, „Britský freestyle lyžař Gus Kenworthy však jde proti proudu a tímto příslovím se příliš neřídí. Čtyřiatřicetiletý olympionik se postaral o první výrazný bizarní moment zimních her v Miláně a Cortině, když zvolil velmi netradiční formu politického protestu.“

Pravda je taková, že olympijské hry se už více než sto let prezentují jako prostor nadřazený politice. Jako místo, kde se soupeří výhradně sportovně a kde vlajky, hymny a medaile nemají žádný hlubší význam než ten atletický.

Historie však ukazuje pravý opak: olympiáda byla a zůstává jednou z nejviditelnějších politických scén světa.

První výrazné střety sportu s politikou přišly už na počátku 20. století: na tzv. interkalovaných olympijských hrách v Aténách roku 1906 (dnes nejsou MOV uznávány jako „oficiální“ olympiáda, ale tehdy plně olympijské byly), irský atlet Peter O’Connor (skok daleký a trojskok) získal stříbrnou medaili ve skoku dalekém. Při vyhlašování vítězů byla vztyčena britská vlajka (Union Jack), protože Irsko bylo tehdy součástí Spojeného království, s čímž O’Connor zásadně nesouhlasil. Vylezl na stožár, strhl britskou vlajku a vyvěsil irskou trikolóru.

Skutečný zlom ale nastal v roce 1968. Na hrách v Mexiku američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos pozvedli při vyhlašování vítězů pěst v černé rukavici na protest proti rasismu. Ve stejném roce československá gymnastka Věra Čáslavská při sovětské hymně sklopila hlavu – tiché gesto nesouhlasu s okupací Československa. Oba případy spojovala tvrdá reakce institucí: sportovci byli potrestáni, vyřazeni a jejich kariéry poznamenány.

Ještě dál zašla politika na hrách v Mnichově 1972, kde teroristický útok připravil o život jedenáct izraelských sportovců. Přesto Mezinárodní olympijský výbor rozhodl v soutěžích pokračovat. Kritici dodnes tvrdí, že tím dal přednost „značce olympiády“ před hodnotami, k nimž se hlásí.

Následující dekády přinesly bojkoty her, zákazy účasti i nepřímé protesty. Sportovci se často stávali rukojmími rozhodnutí vlád. Protesty zdola byly trestány, politika shora tolerována. Neutralita se ukázala jako iluze – zákaz politických gest totiž vždy chránil existující mocenský stav.

Po roce 2020 se situace začala měnit. Protesty proti rasismu na hrách v Tokiu přiměly Mezinárodní olympijský výbor k částečnému uvolnění pravidel: vyjádření názorů je dnes možné mimo soutěže a ceremoniály. Zároveň však zůstává zakázané gesto na stupních vítězů – místě s největším symbolickým dopadem.

Rozhodující změnou jsou sociální sítě. Zatímco dříve mohl výbor protest umlčet trestem, dnes se gesto stává jen začátkem příběhu, který sportovec vypráví dál – přímo milionům lidí. Sankce tak často nezastaví sdělení, ale naopak ho zesílí.

Zásadní nerovnost přetrvává. Sportovec z malé země riskuje při protestu mnohem víc než hvězda z velmoci s právníky, sponzory a mediální ochranou. Pravidla jsou formálně stejná, jejich dopady však nikoli.

Jedno se ale opakuje s železnou pravidelností: činy, které byly v době svého vzniku trestány, jsou o dekády později oslavovány jako projevy morální odvahy. Olympiáda tak zůstává místem paradoxu – chce být nad světem, ale svět si ji pokaždé znovu najde.

Kacířská myšlenka na závěr

Vím, že co teď napíšu, se líbit nebude. Mnohými budu nazván „chcimírem“, nicméně kdo mé články čas od času čte, ví, že můj postoj k ruské agresi na Ukrajině je po celou dobu jejího trvání jednoznačně odmítavý.

Přesto bych účast ruských a běloruských sportovců na OH umožnil. Za jedno proto, že by se tím jednoznačně zvýšila kvalita probíhajících soutěží – v některých disciplínách by byla vyšší konkurence a více by se blížily „nejvyšší možné“ výkonnosti (Rusko je tradičně jedna z nejsilnějších sportovních zemí světa), takže z čistě sportovního hlediska by některé soutěže mohly být kvalitnější nebo dramatičtější. Byla by odstraněna kolektivní sankce vůči jednotlivcům, byl by umožněn start sportovcům, kteří nemají přímý vliv na státní politiku.

MOV by se pak nechoval selektivně: během OH v Tokiu 1964, Mexiku 1968 a v Mnichově 1972, kdy probíhala válka ve Vietnamu, sportovci USA také nebyli z olympijských klání vyloučeni!

Umožnění startu ruských a běloruských sportovců bych však podmínil: bude nekompromisně ctěna tradice starověkých her, tzn. alespoň po dobu trvání olympiády zavládne na bojištích bezpodmínečné příměří!

MOV by se tak mohl stát výrazně lepším mírotvůrcem, než jakým je Donald Trump.

V tom případě bych si potom přál, aby olympijský oheň planoucí nad dvěma italskými městy nikdy nezhasl. Mám to osobně prostě nastavené tak, že mi vadí, když se – kdekoli na světě – vzájemně lidi mordujou!

Obrázky v příspěvky byly generovány službou ChatGPT 5,2 Plus