Od krve v brázdách po zurčící vody. Co o Evropě prozrazují její hymny

Včera v podvečer jsme s manželkou už trochu vypnuli. Pustili jsme si v televizi ME v plavání, moje choť si dělala svoje diamantové malování a já se natáhl na sedačce.

Za chvíli jsem se nějak hlouběji „zamyslel“ a pak to přišlo: v nějaké disciplíně vyhrál některý z domácích plavců a při slavnostním vyhlášení výsledků zazněla francouzská hymna. Ale jak! Buď šlo o technickou závadu nebo to při státní hymně stojící a zpívající Francouzi prostě přeřvali, ale originální hudbu z reproduktorů nebylo slyšet, slyšet byly jen ty tisíce zpívajících Frantíků. Babička zvedla oči od svého diamantování a já se probudil.

Utrpěli jsme tak kvalitní vzdělání, že jsme věděli, že francouzská státní hymna je Marseillaise. „Ale co ti Francouzi vůbec zpívají?“ je zvědavá moje paní, protože francouzsky oba hovoříme stejně dobře jako například svahilsky. Což směrem ke mně byla jednoznačná výzva: Dědku vstávej a běž se podívat na překlad! A protože jsem na to byl také zvědavý, nepředstíral jsem rafinovaně jakoukoli náhlou indispozici svého sluchu, vstal ze sedačky a posadil se k počítači.

Vpřed, děti vlasti,
den slávy nadešel!
Proti nám tyranie
vztyčila krvavý prapor,
vztyčila krvavý prapor!
Slyšíte tam na venkově
řev těch zuřivých vojáků?
Přicházejí až k vám,
aby podřezali vaše syny a vaše ženy!

Do zbraně, občané!
Sevřete své řady!
Pochodem, pochodem!
Ať nečistá krev
napojí brázdy našich polí!

No ty brďo!

A když už jsem v tom byl, napadlo mě podívat se i na některé další hymny evropských zemí. Koho to zajímá, nechť čte prosím dál:

Francouzi tedy zpívají o krvi nepřátel, Poláci o šavlích, Italové jsou připraveni zemřít a Slováci zastavují hromy nad Tatrami. Češi se mezitím rozhlížejí po loukách a ptají se, kde je jejich domov. Texty evropských hymen jsou tak pozoruhodnou zkratkou dějin jednotlivých národů – a jejich nálada se liší téměř jako den a noc. Melodie mohou znít podobně slavnostně, ale když budete zároveň číst jejich překlad, možná se nestačíte divit. Zatímco jedna zpívá o krásné vlasti, druhá vyzývá občany do zbraně a třetí slibuje položit za svobodu tělo i duši.

Patrně nejdramatičtějším příkladem je zmíněná La Marseillaise. Její text nezestárl do neurčitého vlastenectví. Zůstal tím, čím byl při svém vzniku v roce 1792 – válečnou revoluční písní.

Francouzi v první sloce zpívají o příchodu tyranie a „krvavém praporu“. Nepřátelští vojáci podle textu přicházejí až do náručí Francouzů, aby zabíjeli jejich syny a ženy. Následuje slavný refrén: občané mají povstat do zbraně, vytvořit své prapory a pochodovat. Závěr přináší jeden z nejdrsnějších veršů jakékoli evropské hymny: „nečistá krev“ má napojit brázdy francouzských polí.

Z hlediska bojovnosti tak Marseillaise stojí na evropském vrcholu.

Když je hymna vojenským pochodem

Francie ale rozhodně není sama. Velmi vysoko by v pomyslném žebříčku skončilo Polsko. Už úvod Mazurek Dąbrowskiego říká, že Polsko ještě nezahynulo, dokud Poláci žijí. To, co jim vzala cizí moc, si vezmou zpět šavlí.

Dává to historický smysl. Píseň vznikla v době, kdy Polsko po dělení mezi sousední velmoci zmizelo z mapy a polské legie bojovaly po boku Napoleonovy Francie. Hymna proto není popisem existujícího státu. Je vyjádřením odhodlání národ a stát znovu získat.

Podobný revoluční náboj má italská hymna Fratelli d’Italia. Italové se mají semknout a jsou připraveni za Itálii zemřít. Také zde je historické pozadí zřejmé: text pochází z doby Risorgimenta, tedy zápasu za sjednocení země a odstranění cizí nadvlády.

K nejbojovnějším evropským hymnám patří také rumunská Deșteaptă-te, române! – Probuď se, Rumune! Její poselství je přímočaré: národ se musí probudit ze „smrtelného spánku“, odmítnout tyranii a raději zemřít v boji než znovu žít jako otrok ve vlastní zemi.

Výrazně vojenská je i irská Amhrán na bhFiann, tedy doslova Píseň vojáků. Řecká Hymna na svobodu zase poznává svobodu podle ostří meče. Turecká hymna pracuje s obrazy boje, mučednictví, krve a neústupné obrany nezávislosti.

A pak je tu dnešní Ukrajina. Její hymna získala po ruské invazi mimořádnou emocionální sílu. Začíná konstatováním, že sláva ani svoboda Ukrajiny ještě nezemřely. Nepřátelé mají zmizet jako rosa na slunci a Ukrajinci slibují položit za svobodu svou duši i tělo. Není to útočná píseň typu Marseillaisy. Její bojovnost je spíše existenční: národ přežije, protože je ochoten za své přežití bojovat.

Nad Tatrou se opravdu nebojuje jen s počasím

Do této skupiny, byť o něco níže, patří také Slovensko. Nad Tatrou sa blýska někdy Čechům zní jako dramatická meteorologická předpověď. Ve skutečnosti je její bouře především politickou metaforou.

„Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú. Zastavme ich, bratia,“ zpívají Slováci. Bouře představuje nebezpečí, jemuž se má národ postavit. A následuje klíčová myšlenka: Slováci ožijí. Druhá sloka pokračuje obrazem Slovenska, které dosud tvrdě spalo, ale hromy a blesky ho burcují k probuzení. Není zde krev ani šavle a nikdo není vyzýván k zabíjení. Přesto jde jednoznačně o mobilizační píseň národního obrození.

O to pozoruhodnější je, že právě slovenská hymna tvořila po desetiletí jeden celek s českým Kde domov můj. Temperament obou částí československé hymny snad ani nemohl být rozdílnější.

Slovák: nad zemí zuří bouře, bratři se jí musí postavit a národ se probudí. Čech: voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách a v sadě se skví jara květ.

Češi nebojují. Rozhlížejí se po krajině

Česká hymna Kde domov můj patří mezi nejméně bojovné hymny Evropy. Neobjevuje se v ní nepřítel, zbraň, krev, válka, vítězství ani připravenost zemřít za vlast. Dokonce v ní není ani Bůh, panovník či politický program. Je to v zásadě lyrická krajinomalba. To souvisí patrně s jejím neobvyklým původem. Píseň nevznikla jako vojenský pochod ani revoluční hymnus, ale jako součást divadelní hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka Josefa Kajetána Tyla s hudbou Františka Škroupa. Poprvé zazněla v roce 1834. Voda, louky, bory, skály, zahrady a „zemský ráj to na pohled“ vytvářejí obraz domova, který není třeba dobývat. Stačí jej poznat.

Podobně lyrickou tradici má Švédsko, jehož Du gamla, du fria oslavuje starý svobodný sever, jeho hory, nebe a zelené pláně. Rakouská hymna začíná obrazem „země hor, země při řece, země polí“. Švýcarský žalm spojuje alpskou krajinu s Bohem. Estonská hymna je vyznáním lásky k rodné zemi a lotyšská především prosbou, aby Bůh Lotyšsku žehnal.

Zcela zvláštní kategorii představují státy, jejichž hymny nemají žádný oficiální text. Nejznámější je španělská Marcha Real. Z hlediska bojovnosti slov tak Španělé dosahují absolutní nuly jednoduše proto, že při hymně oficiálně nezpívají nic.

Od panovníka k Bohu

Ne všechny hymny lze rozdělit na bojové a lyrické. Existuje ještě třetí velká tradice: modlitba.

Britská God Save the King je především prosbou k Bohu, aby ochraňoval panovníka, dopřál mu dlouhou vládu, štěstí a vítězství. Lotyši prosí Boha o požehnání své zemi, silně náboženský charakter má islandská hymna a maďarský Himnusz je v podstatě modlitbou za národ těžce zkoušený dějinami.

Právě maďarská hymna ukazuje, že zmínky o válkách ještě nemusejí znamenat bojovnost. Maďaři zpívají o historických katastrofách a utrpení, ale výsledným pocitem není výzva do útoku. Spíše prosba, aby Bůh národu, který už tolik vytrpěl, konečně dopřál lepší osud.

Ne nepřítel, ale soused

Snad nejzajímavější protipól Marseillaisy však nenajdeme v Česku, nýbrž ve Slovinsku.

Slovinskou hymnou je část básně Zdravljica France Prešerena. A Slovinci si za hymnu vybrali právě sloku, která nepřeje vítězství Slovincům nad ostatními, nýbrž svobodu všem národům. Jejím poselstvím je svět, v němž zmizí spory a každý člověk bude svobodný. Lidé různých národů nemají být nepřáteli, ale sousedy.

Těžko si představit větší kontrast.

Na jednom konci Evropy stojí francouzský revolucionář roku 1792: do zbraně, občané, pochodujte a ať krev nepřítele napojí naše pole. Na druhém slovinský básník: kéž jsou všechny národy svobodné a člověk člověku není nepřítelem, nýbrž sousedem. A někde mezi nimi stojí Čech, poslouchá vodu hučící po lučinách a konstatuje: ano, tady je můj domov.

Hymna jako zakonzervované dějiny

Texty hymen tak vypovídají možná méně o dnešních obyvatelích jednotlivých zemí než o okamžiku, v němž se jejich moderní národní identita utvářela.

Národy, které bojovaly za nezávislost, sjednocení nebo samotné přežití, mají často hymny plné vojáků, zbraní, svobody a oběti. Francie má revoluci, Polsko ztrátu a obnovu státu, Itálie sjednocení, Řecko povstání proti Osmanské říši, Irsko boj za samostatnost.

Jinde vznikala národní identita více prostřednictvím jazyka, kultury a romantické představy vlasti. Tam se do hymen dostaly hory, řeky, lesy a rodná zem.

Proto může být zavádějící ptát se, zda je například francouzská hymna pro dnešní Francii „příliš krvavá“. Marseillaise není programem zahraniční politiky současné Francouzské republiky. Je spíše historickou fosilií – mimořádně živou připomínkou okamžiku, kdy se Francouzi chápali jako občané revoluce obklopené nepřátelskými armádami.

A totéž platí obráceně o Kde domov můj. Jeho mírumilovnost neznamená, že české dějiny byly mírumilovné. Pouze připomíná, že píseň, která se nakonec stala hymnou, nevznikla na bitevním poli.

Evropské hymny jsou proto zvláštní sbírkou historických autoportrétů. Někde národ drží meč. Jinde prosí Boha. Někde přísahá, že zemře za svobodu. A někde se jednoduše rozhlédne po krajině a řekne: „Tady jsem doma“.

Hezkou neděli!