Od aktovky k „padáku“

Šel jsem si dnes ráno v půl osmé koupit rohlíky. U výtahu jsem se potkal s dcerkou našich sousedů. Tento školní rok navštěvuje druhou třídu.

Do výtahu jsme se spolu skoro nevešli. Dílem mým olbřímým panděrem, dílem tím, co nesla na zádech. „Školní brašnu“…

„Co v tom, Zuzko, máš?“ tážu se.

„Strejdo,“ podívala se na mne jako na absolutního mimoně, „přece věci do školy!“

A já jsem se pokusil zavzpomínat:

Druhák před půlstoletím měl na zádech malou koženou aktovku. Dnešní dítě mizí pod dvacetilitrovým batohem. Má snad dvakrát tolik školy? Nemá. Tak co v něm vlastně nosí?

Když jsem šel v roce 1969 do první třídy, nebylo příliš těžké poznat prvňáčka už z dálky. Na zádech měl aktovku. Kluci většinou hnědou, děvčata červenou. Byla z vepřovice, měla jednoduchý obdélníkový tvar, dvě přezky a dva popruhy na záda. Žádná anatomická výztuha, žádné reflexní prvky, boční kapsy, hrudní pás ani půl tuctu přihrádek. Vedle toho jsme nosili ještě pytlík na přezůvky.

Když se dnes podívám na dítě stejného věku cestou do školy, občas mám pocit, že se za těch pětapadesát let nezměnila školní brašna, ale účel jejího nositele. Osmiletý školák někdy vypadá, jako kdyby nešel na čtyři hodiny do druhé třídy, ale čekal ho seskok padákem. Batoh začíná kdesi u ramen a končí téměř u zadku. A občas i pod zadkem…

A tak mě napadla jednoduchá otázka: Co se za těch padesát let stalo? Pro srovnání se podívejme na fotografie, o jejichž vygenerování jsem poprosil AI:

Takže oč jde? Více školy?

Jen trochu… první podezření padne samozřejmě na školu samotnou. Dnešní děti se přece musí učit mnohem víc než my. Jenže u druháků to příliš nevychází. Druhá třída základní devítileté školy měla na začátku sedmdesátých let přibližně 20 vyučovacích hodin týdně. Dnešní druhák mívá typicky kolem 22 hodin. Rozdíl tedy není sto procent. Je zhruba desetiprocentní. Kvůli dvěma hodinám týdně navíc určitě nepotřebujeme batoh, který proti staré aktovce vypadá skoro dvojnásobně.

Tak tedy učebnice?

Ani tady není odpověď tak jednoduchá. Naše učebnice rozhodně nebyly lehké. Byly to skutečné knihy. Čítanka, početnice a další učebnice bývaly v pevné vazbě a něco vážily. Vedle nich jsme měli sešity a penál. Dnešní děti mají často pracovní sešity formátu A4, brožované učebnice, pracovní listy a nejrůznější složky. Jednotlivě mohou být podstatně lehčí než stará vázaná učebnice. Jenže je jich patrně hodně a zabírají místo.

A především se změnilo všechno kolem nich

Půl kila vody… my jsme do školy pití nenosili. Při vyučování jsme nepili. O přestávce jsme se mohli napít vody z kohoutku. Občas stála u umyvadla láhev se sirupem. Dnes je láhev s pitím prakticky standardní součástí školního batohu. Půllitrová láhev vody přitom znamená nejenom prostor, ale více než půl kilogramu nákladu. Sedmička už se s lahví může blížit třičtvrtě kilogramu. To je zajímavé číslo. Osmileté dítě může vážit kolem 25 kilogramů. Jen jeho pití tedy může představovat dvě až tři procenta jeho vlastní hmotnosti. A přitom jsme ještě nevložili do batohu jedinou učebnici.

Svačina dostala krabičku

Také svačina prošla malou civilizační revolucí. Rohlík nebo chleba jsme měli zabalený v papíru, ubrousku nebo později v igelitovém sáčku. Dnešní svačina často cestuje v pevné plastové krabičce. Ta samozřejmě sama o sobě žádnou katastrofu nepředstavuje. Jenže připočtěme láhev. Krabičku. Velký penál. Desky na sešity. Desky na pracovní listy. Několik pracovních sešitů. Drobnosti, které mají v moderním batohu vlastní kapsičky. A především samotný batoh.

Aktovka měla být taška. Batoh je dnes zařízení

Stará kožená aktovka byla konstrukčně primitivní. Byla to v zásadě pevná schránka na knihy. Orientační odhad rozměrů aktovky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let je přibližně 35 × 27 × 9 centimetrů. To odpovídá geometrickému objemu necelých devíti litrů. Dnešní školní batoh pro dítě prvního stupně může mít kolem dvaceti litrů. Proč? Protože už to není jen „nádoba“ na knihy. Má polstrovaná záda. Polstrované popruhy. Někdy hrudní popruh. Pevné nebo vyztužené dno. Několik oddělených komor. Organizér. Přední kapsu. Boční kapsu na láhev. Reflexní prvky. A všechno musí být dost velké na formát A4, který se nesmí zmačkat. Výsledkem je zvláštní paradox: moderní materiály jsou lehčí, školní brašna je ergonomicky nesrovnatelně dokonalejší — a přesto je celé zavazadlo na zádech dítěte mnohem mohutnější.

Připravit tašku na zítřek

Ještě jedna věc se přitom, alespoň teoreticky, nezměnila. Večer jsme se podívali na rozvrh. Učebnice, které jsme druhý den nepotřebovali, jsme z aktovky vyndali. Ty, které jsme potřebovali, jsme do ní vložili. Přidali sešity, penál, ráno svačinu a šlo se. Stejný princip může fungovat i dnes. Proto asi není úplně fér vysvětlovat obrovské školní batohy tím, že dnešní děti nosí celý svůj školní majetek neustále s sebou. Spíše se změnil samotný standard toho, co považujeme za normální výbavu dítěte na jeden školní den.

Od osmi litrů ke dvaceti

A tady se můžeme vrátit k našim dvěma druhačkám. Obě jsou přibližně stejně vysoké. Obě chodí do druhé třídy. Jedna někdy na začátku sedmdesátých let, druhá ve dvacátých letech století jednadvacátého. První má na zádech malou červenou koženou aktovku. Přezůvky nese zvlášť v látkovém pytlíku. Druhá má anatomický batoh, který jí zakrývá značnou část zad. První absolvovala kolem dvaceti vyučovacích hodin týdně. Druhá kolem dvaadvaceti. Přitom zavazadlo té druhé může mít zhruba dvojnásobný objem.

Neznamená to, že dnešní děti nosí dvakrát tolik kilogramů učebnic. Právě naopak. Staré vázané učebnice byly pořádné a těžké knihy. Rozdíl vzniká postupně. Trochu přidá větší formát pracovních sešitů. Trochu desky a další školní pomůcky. Něco svačinová krabička. Půl kilogramu a více přidá pití. A významnou část objemu vytvoří samotná konstrukce moderního ergonomického batohu. Každá z těch věcí má sama o sobě asi rozumné vysvětlení. Teprve když je dáme dohromady a pověsíme na záda osmiletému dítěti, vznikne výsledek, který zná každý, kdo ráno potkává školáky.

Malý člověk a za ním obrovský batoh.

My jsme chodili do školy s aktovkou. Dnešní děti jsou lépe vybavené, lépe chráněné, mají pitný režim, ergonomická záda a svačinu v hygienické krabičce. To všechno je nepochybně pokrok. Jen když je občas vidím zezadu, nemohu se zbavit dojmu, že jsme při cestě od červené aktovky k anatomickému batohu někde po cestě zaměnili školáka za parašutistu.

A skoro se s tím trpajzlíkem nevejdu do výtahu!