Novinařina

Publikuji desítky let. Nevěřím v nezávislá média, protože jsem přesvědčen o tom, že nic takového neexistuje.

Byť se pak v rámci svobodné, liberální a demokratické společnosti hrdě chvástáme svobodou slova, jíž údajně disponujeme, je to z mého pohledu velmi iluzorní záležitost.

Vzhledem k tomu, že moje choť tvrdí, že bytostně nesnáší novináře, protože jsou to hyeny (“Jednoho máš doma,“ bráním žurnalistiku jako takovou, ač žádný profesionální novinář skutečně nejsem…) jí musím dát v podstatě za pravdu – a tak mi dovolte, abych svůj příspěvek začal citací z článku „Genetika Romů je jiná, je v nich kočování, řekla politička. Odstoupit nehodlá“ ze serveru Seznam.cz:

Já jsem s paní redaktorkou mluvila online, dostávala mě některými dotazy do takových dosti nepříjemných situací. A možná jste si všimla v článku, kdy jsem asi zhruba v polovině řekla, že mě ten rozhovor štve a nebaví. Jak říkám, není tam všechno, o čem jsme se bavily. Hodně věcí tam paní redaktorka nezmínila. Některé věci, o kterých jsem žádala, že tam nepůjdou, tak je tam samozřejmě dala.

Jan Ziegler

Když jsem kdysi dávno pracoval v Dopravním podniku hl. m. Prahy, a. s. jako řidič tramvaje a kdy se projevil ten fakt, že se dokážu nějakým způsobem nejenom verbálně, ale i literárně prezentovat, kdy bylo potřeba upozornit na problémy pražských tramvajáků, byl jsem předhozen tehdejšímu redaktorovi MF Dnes panu Janu Zieglerovi, jehož tady všichni dobře známe. S tím, že spolu uděláme rozhovor a on pro porovnání spáchá rozhovor s nějakým tramvajákem ze SRN.

Byla to tragédie – nikdo tehdy netušil, jak velký a zapřisahlý je Honza odpůrcem odborářů, ten článek v novinách vyšel a já v něm byl v podstatě za blbce, který prahne de facto jen po tom, co ani v Německu nemají.

K Jenově cti chci dodat, že se od mnoha dalších žurnalistů nepokusil jakýmsi výběrem správných či nesprávných otázek a odpovědí ovlivnit můj názor na celou problematiku. Prostě pustil ven, co jsem řekl.

Každopádně vedení DP se ani tato prezentace skutečně reálně opomíjených tramvajáků nelíbila a v tomto okamžiku zakázalo jakoukoli komunikaci s médii, protože od toho má svou tiskovou mluvčí, jíž byla tehdy nějaká paní Kuchařová.

Láďa Hruška

Znáte ho z jeho „Vychytávek“. Já ho – akusticky – poznal ve vysílání Českého rozhlasu Regina, kdy tepal právě zmíněnou tiskovou mluvčí DPHMP pí Kuchařovou, která se s ním odmítla kvůli nějakému problému v pražské hromadné dopravě bavit.

K čemu je tisková mluvčí, která se nebaví s novináři? K ničemu! Paní Kuchařová skončila… a já se s novináři bavit začal.

Nebyl to nakonec jen Láďa Hruška, který, když jako redaktor zpravodajství pracoval později jak pro NOVU či PRIMU, ale byli to i redaktoři ČT, s nimiž jsem udělal spoustu reportáží pro jejich zpravodajství.

Radek John, Josef Klíma a jejich parta

Řidiči tramvají - nespokojení s jejich pozicí v rámci DPHMP - stávkovali. Psal se rok 2003. Televize NOVA tehdy projevila prostřednictvím svého projektu „Na vlastní oči“ zájem být u toho. Od začátku, do konce. Umožnili jsme jim to. Tehdy si ještě nikdo z nás neuvědomoval, co dokáže obyčejná střižna. Z pražských tramvajáků tehdy díky střihu udělali trouby.

Jediný, kdo se nás tehdy zastal, byl Jan Kraus ve svém pořadu.

Od té doby jsem vždycky trval na tom, že každý rozhovor, každá debata, bude autorizována. Jakékoli vyjádření v televizi před tím, než se ve zprávách objeví, dopředu uvidíme a schválíme. Vzhledem k tomu, že jsem bydlel na sídlišti Barrandov, měla TV NOVA obrovskou výhodu, protože to ke mně neměla daleko. Respektovali to. Přijeli, ukázali mi videokazetu, byl jsem pro nebo proti. Nebyl to pak nikdy problém ani s ostatními televizemi. Buď jsem jsem já k nim dorazil nebo přijeli k nám domů. Když byl internet, nebyl problém žádný. Odkejvali jsme si to on line.

Když jsem potom v rámci své publikační činnosti dělal sem tam nějaký ten rozhovor, vždycky jsem dotyčného upozornil na to, že jeho odpovědi budu nikoli významově, ale jazykově korigovat. Verbální a písemný projev totiž není totéž. Co přijmete akusticky poměrně s přehledem, v přepsané podobě může být problém a může vás to dokonce poškodit. Málokdo z nás si uvědomuje, že automaticky používá určitá oblíbená slovní spojení, v mluvené řeči nadužívá zájmen – ukazovacích či přivlastňovacích – a když se to pak přepíše…

Příklad: s ředitelkou mateřské školy v Kryrech jsem bojoval s jazykovou korekcí jejích textů či odpovědí v rozhovoru do té doby, než jsem jí poslal přepis toho, co mi řekla a toho, co jsem z toho nakonec udělal já. „Věro,“ vysvětloval jsem jí tehdy, „jste pošahaná svým zaměstnáním! Děláte s malými dětmi a vůbec nevíte, jak moc se to na vás podepisuje.“ Nebylo to o tom, že by se paní ředitelka neuměla vyjadřovat, to ani náhodou. Nicméně nikdy nebyly děti, ale dětičky, všude byli tatínkové, maminečky, zkrátka všude zdrobněliny, zdrobněliny, zdrobněliny… nedalo se to číst.

Tedy vždy jsem zastával názor, že jazyková korekce ano, v podstatě bez výjimky, významová nikdy. A když, pak výhradně se souhlasem druhé strany.

Rozhovorů jsem v životě napsal desítky. Vždycky jsem slíbil – a vždycky dodržel – že nezveřejním jediné písmeno, s nímž by dotyčný nesouhlasil.

Jestli dnes existují a fungují novináři jako paní Simona Janíková, která si z rozhovoru s Alenou Pataky (ANO) bez skrupulí vybere, co se hodí právě jí a podsouvá to čtenářské obci, pak degradují celou žurnalistickou obec jako takovou.

Jak nemám rád Jana Zieglera, jehož jsem v úvodu zmínil (naopak nemá rád on mne...), jsem přesvědčen o tom, že on je novinářem, který by se k něčemu takovému nikdy nesnížil! Jako reprezentant sedmé velmoci má neskutečnou moc. Může mít názory jakékoli, které nekorespondují s těmi mými, ale své moci nezneužívá.

Bohužel to pro novináře zjevně obecně neplatí.