Muž mnoha talentů

Ano, hovořím o našem prezidentovi Petru Pavlovi. Člověku, který vzešel z armádního prostředí a nezůstal jen opovrhovanou „gumou“.

Na přelomu 70. a 80. let byli totiž vojáci z povolání jednoznačně bráni jako ubožáci, kteří zvolili kariéru v armádě proto, že by neměli šanci se v civilním sektoru uplatnit. Jako záklaďáci, kteří jsme odpočítávali dny do civilu, jsme při pohledu na člověka, který se rozhodl v kasárnách strávit celý pracovní život, měli pocit, že jde o poněkud jiný živočišný druh. Prostě lampasáci, gumy… „vygumované mozky“. „Guma“ tak nebyla neutrální zkratka pro profesionála, ale nesla stereotyp omezeného, dogmatického lampasáka.

Možná je dobré si však uvědomit, že služba v armádě měla svoje výhody. Jednoznačně vyšší plat, než jakého byli s to dosáhnout jejich vrstevníci v civilním sektoru. Samozřejmostí byl byt (nebo ze začátku slušná ubytovna), ošacení a spousta dalších sociálních výhod, stejně jako naděje na slušnou výsluhu, o níž se všem ostatním mohlo jenom zdát.

Za svou dvouletou prezenční službu jsem těchto lidí, „gum“, potkal ne-li stovky, tak hodně desítek, přičemž na ně to, co jsem napsal výše, stoprocentně sedělo.

Nebyli takoví samozřejmě všichni. Nicméně ze svého vojenského působení (1983–1985) si z těch mnoha desítek pamatuju pouze tři, kteří se z výše zmíněného vymykali.

Střelecký důstojník naší baterie u raketometného oddílu, poručík Miro (příjmení neuvedu…), absolvent téže vysoké školy jako Petr Pavel. Absolvoval ji tak rok nebo dva před ním. Z povahy salámista. S námi záklaďáky si bez problémů tykal – možná proto, že s námi trávil výrazně víc času než ostatní důstojníci na baterii. Prostě kamarád.

Velitel 3. baterie npor. Jaromír. Taky mladej kluk, byl o pět šest let starší než my, přímej, přísnej, ale vrcholně spravedlivej kluk. Ten ve finále z armády utekl – z docela vysoké funkce a hodnosti (byl podplukovník a bylo mu něco málo přes třicet) – ještě předtím, než dosáhl na svou výsluhu.

A naposledy pak náčelník pro věci politické útvaru, kapitán Pavol. Což byl sice politruk, ale on ten socialismus zase až tak moc nebaštil. Když zjistil, že umím psát rychle na psacím stroji, povolal si mne do své kanceláře (byla největším postrachem celého útvaru) a požádal mne, jestli bych mu na blány pro cyklostyl nemohl přepsat jednu knížku. Byl jsem mladej voják, znamenalo to ulejt se z nepříjemností a šikany od mazáků, souhlasil jsem. Po večerech jsem tak býval odvelen na štáb útvaru. Černí baroni od Švandrlíka… Ledva čitelné stránky nějaké x-té cyklostylové kopie – přepsal jsem je. Pak přinesl (stejně „kvalitní“) druhou knížku: Obsluhoval jsem anglického krále od Hrabala. A pak ještě několik dalších, tehdy zakázaných knih.

Ale vojna v té době byla plná nepochopitelných věcí. A někdy v té době začal jako voják z povolání působit i náš prezident Petr Pavel.

Například zcela absurdní na tehdejší vojenské službě byl fakt, že jsem jako prostý vojín měl vyšší prověrku VKR (vojenská kontrarozvědka) než moji důstojníci. Já – nikdo z nás, protože jsme z baterie byli čtyři – jsme o nějaké prověrce vůbec nevěděli. Nicméně když jsme měli jet někam na cvičení, lepili jsme mapy. To byly čtverce 50 × 50 cm, ze kterých jsme slepili mapu (pro 3. baterii jsme jich pro potřeby cvičení dělali asi pět) o velikosti 2 × 1,5 m, která zobrazovala výcvikový prostor, kde jsme v rámci cvičení měli působit. Ta plachta se pak rafinovaně skládala, aby se našim „gumám“ vešla do té tašky na rameni, s níž po výcvikovém prostoru pobíhali.

A jednou si pro nás na štáb doběhl velitel jedné čety naší baterie, nějaký rotný, což byl Rom, který se nezvládl ani vyučit, ale snažil se nám velet skutečně statečně. A trval na tom, že se musíme vrátit na baterii na hodinu taktické přípravy, kterou vede. A že ho to, že jsme byli povoláni na štáb k plnění jiných úkolů, „NEZAUJÍMÁ!“

Do toho vstoupil do místnosti, kde na nás ten prcek ječel, kapitán Pavol, který tam s námi byl a „hlídal“ nás, tak prudce tajná záležitost to byla (odběhl si jenom na záchod).

„Čo tady robíte?!“ zařval na nebohého rotného a bez skrupulí a velmi ostře tuhle „šarži“ z místnosti plné vojínů, svobodníků a maximálně desátníků vyhodil.

A tehdy jsme se dověděli, že jsme vojenskou kontrarozvědkou „prověřeni“… Nejfantastičtější na tom pak bylo to, že tenhle velitel čety jednu z těch námi slepených map dostal.

Ještě absurdnější situace nastala ve chvíli, kdy nám na četu velení 3. baterie dali nového spojaře. Jmenoval se Jozef Hallo, přičemž je třeba přiznat, že pro spojaře je to perfektní jméno. Problém byl jediný – byl to kluk pocházející z nějaké vísky poblíž Komárna a mluvil jenom maďarsky. Jeho úkolem přitom bylo zprostředkovat komunikaci mezi četou velení baterie a jednotlivými raketomety stojícími v palebném postavení, jimž jsme my jako četa jejich velení dodávali údaje, které měli nastavit na miřidlech svých zbraní.

První ostré palby – asi je na místě vysvětlit alespoň stručně, jak to probíhalo. Vzhledem k tomu, že raketomety střílely na vzdálenost i větší než 20 km, z palebného postavení jsme cíl neviděli. Od toho byla průzkumná četa několik kilometrů před „palpostem“, od níž jsme dostali souřadnice cíle.

Jenomže ty se na miřidlech raketometu nedaly nastavit. Od toho jsme byli my, počtáři (raketomety byly zamířeny do tzv. „hlavního směru“), kteří jsme souřadnice cíle převedli na hodnoty odchylek od onoho hlavního směru. Náměr, odměr, libela. Tzn. pár stupňů vlevo nebo vpravo, nahoru nebo dolů a drobná korekce libely. To se nastavovalo na miřidlech zbraně, její obsluha pak raketnice nasměrovala příslušným směrem, zalezla do stroje, a přišel-li povel, pálila.

Všechno v pohodě… jenomže starší počtář hlásil jednu hodnotu, druhou, mladší počtář libelu a úpravy z přízemního větru, spojař to měl nejen zapisovat, ale hlásit i do šesti raketometů baterie. Jenomže Jožo nám nerozuměl, zapsal hámotiny a k raketometům vyslal informace, podle kterých nebyli s to udělat vůbec nic.

Je potřeba si uvědomit, že na vojně byly na všechno normy. Určený čas. A my jsme měli necelých pět minut na to, abychom od převzetí souřadnic od průzkumu byli schopni rakety odpálit. Nebýt to tehdy ostré střelby, ale jen cvičení řízení palby, asi bychom se na všechno vykašlali. „Jako“ to odpálíme do hlavního směru, nikdo to nepozná… jenomže my tentokrát měli laufy nabité municí, která do cílové plochy dopadnout musela.

Ze šesti raketometů baterie se unisono ozvalo „NEROZUMÍM!“ Zbývala minuta – seberu Jožkovi z rukou sluchátko radiostanice. „Milane, spočítej to znovu,“ houknu na staršího počtáře a sám dělám to svoje. Milan hlásí odchylky, já to okamžitě, dneska bychom řekli online, předávám velitelům raketometů – náměr, odměr, přidávám svou libelu a na opravy z přízemního větru kašlu. Do toho řve velitel baterie – velí průzkumné četě a všechno, co se v palebném postavení děje, slyší ve vysílačce – že nechápe, co se tam u nás odehrává, a že nás všechny zavře.

Vypálí druhá baterie. Patnáct vteřin po ní první. Třetí mlčí… Kluci u grádů nastaví hodnoty na miřidlech a srovnají raketnice do kýženého směru. Lezou do svých strojů a klíčem v odpalování raket otáčí šofér, který na to nesmí sáhnout, protože to může jen velitel raketometu – jenomže ten je stále ještě mimo vůz.

Nakonec to dopadlo dobře. Naše baterie to stihla za pět minut dvanáct – nebo lépe: dvě vteřiny před vypršením limitu. Velitel baterie nikoho nezavřel, akorát Jožo měl ze začátku vojny peklo. Jako mladší počtář jsem příštího čtvrt roku držel sluchátko vysílačky (erefka) v ruce já a Jozef se na ložnici velitelské čety 3. baterie učil „cizím jazykům“. Za pět měsíců se téměř dokonale naučil ne slovensky, ne česky, ale československy, a když byl na vojně rok, byl nejlepším spojařem celého pluku.

Pochopitelně nejsem jediným tady, kdo si absurdity tehdejší vojny vybaví, možná někteří přispějí svou troškou do mlýna i v diskusi pod tímto příspěvkem – obecně chci ale říci, že jsme nad prezenční službou nikdo nejásali a na své velitele – vojáky z povolání, na ty lampasáky, gumy – jsme hleděli (až na výjimky; já uvedl tři) s bezbřehým despektem.

A teď tu máme někoho dalšího, kdo se z obrazu těchto pro civil nepoužitelných jedinců doslova vykloubil. Petr Pavel se uplatnil nejenom v armádě, v níž dosáhl postů vpravdě vrcholných, ale jako generál ve výslužbě se dopracoval až na nejvyšší post v této zemi. K jeho dalším nesporným talentům můžeme přiřadit i jeho motorkářské výlety – a teď si půjčím Rudolfa Deyla ml. z filmu Anděl na horách: na motorce jezdí dobře, jezdí rád. Dobře proto, že se dosud nestal dobrovolným dárcem orgánů, jak se tak třeba o uplynulém víkendu stalo několika jeho motorkářským kolegům, rád proto, že jinak by na té motorce asi nejezdil.

V nedávné době pak vyplulo na povrch, že motoristický sport nejenom miluje, ale i fotografuje. A to dokonce tak, že se stal – jako volný fotograf – regulérním členem Klubu sportovních novinářů ČR. Bez protekce, jelikož prezident se focení dlouhodobě věnuje, zvláště motoristickému sportu. To ostatně nedávno ukázal v Budapešti na závodech Formule 1.

Já sám fotografuju více než 50 let. Za tu dobu jsem nafotil desetitisíce obrázků. V posledních dekádách se věnuji převážně reportážní fotografii a vzhledem k vášni svých vnuků, kteří hrají fotbal, tak i fotografii sportovní. Což je jedna z nejtěžších disciplín. Ono totiž zachytit slušně na fotografii něco, co se hýbe, dokonce často hodně rychle, vyžaduje několik věcí: solidní techniku, určitou předvídavost, smysl pro kompozici a také notnou dávku štěstí. A desítky a desítky pořízených fotografií, které zahodíte, abyste z nich vybrali jedinou dobrou.

Našel jsem si některé Pavlovy fotografie a podíval se na ně. Dle mého mínění špatné nejsou ani náhodou. Jestli ale stačí na to, aby se náš prezident – bez protekce (v článku, na který jsem výše odkazoval, je to zmíněno snad třikrát) – stal členem Klubu sportovních novinářů ČR, to opravdu netuším. Já bych Petru Pavlovi dokonce přál i to, aby se v blízké budoucnosti stal jedním z vítězů prestižní fotografické soutěže Czech Press Photo. Samozřejmě také bez protekce, jak jinak.

Náš prezident je prostě muž mnoha talentů. Do někdejší „gumy“, která vyplula z vojenské školy na začátku 80. let minulého století, bych to nikdy neřekl.

Sužuje mne ale drobet strach. Vzhledem k tomu, že jsem přesvědčen o tom, že se stane prezidentem i v dalším volebním období, pak – přihlásí-li se v průběhu příštích týdnů a měsíců i k dalším svým talentům, jež bezpochyby má – BUDE MÍT NA TO PREZIDENTOVÁNÍ VŮBEC ČAS?