Má vzpomínka na 17. listopad 1989

Bylo mi 27 let. Měl jsem čtyři roky po vojně, byl jsem ženatý, měl dceru a narodit se mi měl i syn. Bydlel jsem v Ústí nad Labem a pracoval u ČSD jako vlakvedoucí.

To tehdy byla v mém věku v rámci železnice poměrně slušně nakročená kariéra. Měl jsem to štěstí, že u vlakových čet v té době docházelo k jakési generační transformaci, kdy staří, ostřílení dědkové pomalinku odcházeli do penze a mladí se k jízdě na dráze příliš nehrnuli. Patřil jsem jako jeden z mála k těm, kteří se jako průvodčí pyšnili maturitou (absolventi dopravních průmyslovek končili většinou jako výpravčí), byl jsem tedy vybrán, úspěšně složil všechny předepsané zkoušky a stal se šéfem vlaku.

Pokud se peněz týče, bral jsem nadprůměr. Na konci 80. let minulého století jsem dosáhl i na 4 – 5 tisíc, když byl průměr cca polovina, měsíčně čistého; je fakt, že díky přesčasové práci, ale na tu se před třicítkou věku, kdy je člověk plný sil, tak nějak nehledí. Bochník chleba stál čtyři koruny, pivo (ústeckej Zlatopramen jedenáctka dvě pade, krabička cigaret – kouřili jsme Petry – devět korun, máslo bylo za deset káčées. Nájemné za dvoupokojový byt v paneláku na neštěmickém sídlišti stálo 496 korun, elektřinu a plyn jsme zálohově platili ve výši jen málo přesahující stovku měsíčně. Spláceli jsme po pětistovce padesátitisícovou novomanželskou půjčku, za níž jsme ten dvoupokoják komplet (včetně nové kuchyňské linky) zařídili. Na dovolenou jsme jezdili do Tater, k moři na Rujanu nebo na Zlaté písky do Bulharska.

NIC NÁM – zdánlivě - NECHYBĚLO!

Že je něco špatně jsem pochopil někdy na začátku roku 1989. Mezinárodní rychlíky, které jsme tehdy z Děčína do Štúrova vozili, byly najednou plné „dederónů“. Pasažéři těchto vlaků nemívali v té době mezinárodní jízdenky, ale jen ty do Bad Schandau (patrně se báli, aby nebyli podezřelí ze snahy emigrovat přes Maďarsko do Jugoslávie, z níž se na ZÁPAD dostat dalo), přes území Československa jsme jim lístky vypisovali ve vlaku. Vzhledem k tomu, že jsme z každé námi vypsané jízdenky měli deset procent, to byl fakt kšeft.

Konkrétně pak 17. listopadu jsem vezl odpoledne osobní vlak do Prahy a druhý následně z Prahy do Ústí. Pamatuju si, že obojí bylo v klidu. Běžně obsazené soupravy, žádné revoluční nadšení, „pohoda a tabáček“. Na zpáteční cestě pár komentářů cestujících, co se na Národní Třídě (údajně) mělo odehrát.

Nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem, že by se ve dni Mezinárodního dne studentstva vládní garnitura dokázala, odvážila, proti studentům jakkoli vymezit. Jenomže se to stalo!

V mých očích komunistický režim v tento den, v tomhle okamžiku, prohrál všechno. Znovu opakuju, nebylo mi za „komančů“ špatně, spíš naopak.

„35 let po revoluci považuje 48 procent české populace současný režim za lepší než ten před rokem 1989,“ píše se na serveru Seznam Zprávy, „zatímco 31 procent jej hodnotí jako horší. Podle analýzy agentury STEM se s rostoucím odstupem od roku 1989 do srovnání režimů stále více promítají osobní zkušenosti a hodnocení toho, jak se nám daří za současné situace. „My se vztahujeme ne k tomu, jak jsme se měli v devadesátých letech, to už si nikdo nepamatuje. Ale vidíme, že v peněžence nám zbývalo před pěti lety víc,“ řekl šéf agentury, sociolog Martin Buchtík.

Nesouhlasím s tím, že si nikdo nepamatuje, jak to v devadesátých letech vypadalo. Pamatujeme si to - a je nás stále ještě dost. Nepovažuju doby reálného socialismu ani náhodou za lepších těch dnešních, odmítám ale argumenty toho tipu, že nebyly banány, nebylo to či ono, protože dnes by to pravděpodobně samozřejmě bylo.

K svátku 17. listopadu chci ale říci něco zcela zásadního: totiž to, co mi novou, lepší dobu, zhnusilo zcela významně. To byla akce nového prezidenta Václava Havla, jíž byla amnestie. A jsem zpátky ve vlaku: Havel pustil z kriminálů tisíce těch, kteří zdaleka nebojovali jen proti nenáviděnému režimu, ale těch, kteří jej především zneužívali. Podvodníků, zlodějů. Násilníků, rváčů. Ti ve velkém odcházeli z kriminálů, do kterých je poslal na základě nějakých našich tehdy platných zákonů (mimochodem se nijak dramaticky neliší od těch dnešních…) soud. A oni teď byli všichni „vězni svědomí“, těmi politicky utlačovanými.

Drtivá většina z nich se ve vlacích ČSD pohybovala bez platné jízdenky, většinově byli zlití na plech, obtěžovali normální klienty československých drah, všichni v hubě Václava Havla a přesvědčení, že všichni ostatní mají před nimi bezmála poklekat. Neboť trpěli v komunistických basách.

Nepokleknul jsem. Já ne. Nepoklekla ani jedna moje někdejší kolegyně, pětadvacetiletá průvodčí, jíž jeden z těchto exotů napadl nožem, když požádala o předložení jízdenky. Ubránila se, noži uhnula a šlehla ho kovovými klíšťkami na jízdenky, které měla v ruce, po obličeji. Zlomila mu čelist – soud jí přišil v té obrodné době nepřiměřenou obranu a za ní ji – byť toliko podmínečně – odsoudil.

V nové době se těšíme mnohému z toho, co nám bylo odpíráno. Plus. Můžeme cestovat, kam se nám jen zamane. Jestli na to máme, to je druhá věc. Máme svobodu slova. Plus. Publikoval jsem i za komunistů, neměl jsem své názory problém zveřejnit. Přísahám, nikdy. V nové, osvícené době, blog iDNES likviduje ze svých stránek nejlepší z nejlepších: Stejskala nebo Vodičku.

Pod záštitou mantry kodexu blogera…

Osobně dnešek nepovažuju za horší toho, než v čem jsme žili před pětatřiceti lety. Ano, nadávám, držkuju. Ale máme se líp. Vnímám to ale tak, že někteří výrazně lépe, někteří hůř. Děsí mne ten fakt, že těch, jimž je lépe jak před sametovou revolucí, je míň než těch, kteří jsou na tom hůř. To je, nezlobte se na mne, špatně.

A tak to bohužel je!