Klíče

Miluju svojí paní. Je milionkrát lepší, než jsem já, je vlastně dokonalá, má jenom jedinou chybu: má problém s klíči. Docela zásadní…

Tak se stalo, že mi v práci zazvonil telefon – moje choť. Šla vyvenčit našeho jezevčíka a klíče nechala doma. Při venčení pejska jsme prostě byt nezamykali. Jenomže bylo pět v podvečer, já měl odpolední, tedy jsem se měl dostat domů kolem půl jedenácté v noci, moje žena s nejlepším přítelem člověka na chodníku před domem.

Mám chápavé a inteligentní nadřízené, jimž jsem vysvětlil, která bije, přimhouřili oči nad tím, že půl hodiny nebudu na pracovišti a já sedl do auta a vyrazil k domovu, abych manželce byt otevřel. Neuplynuly ani dva měsíce, aby se stejný scénář neopakoval (naštěstí moje paní zapomene klíče, ale mobil nikdy…). Tentokrát jsem však v práci vozem nebyl, jel jsem tam svozovým autobusem, takže mne domů vezl kolega. Chechtal se jako smyslů zbavený… že to prý také zná.

Naposledy moje paní klíče nezapomněla. Kroužek, na níž jsou zavěšeny, si navlékla na prst - a protože vzorně třídíme odpad, odešla ke kontejneru, aby tam vyhodila papíry. To se podařilo, bohužel i s tím, že jí kroužek s klíči sklouzl z prstu a zahučel do kontejneru.

Do takového:

To je cca dvoumetrová „fusekle“ pod povrch chodníku, do níž jsem se odmítl slaňovat, neboť na to nemám žádné horolezecké vybavení, postrádám jakýchkoli zkušeností, jsem starej dědek a mám prostě taky z podobných adrenalinových zážitků obyčejnej strach. Moje manželka se mne rafinovaně pokusila přesvědčit, že bych se mohl obrátit na městský úřad (jestli by její klíče nemohli v kontejneru najít), což jsem vzhledem k tomu, že ona je levá a má problém s klíči, rezolutně odmítl.

Zavolala sama.

A jak všude vehementně nadáváme na naše ouřady, jak stojej za starou bačkoru, tak tady se přihodil patrně zázrak. Hele, blbý klíče – kdybychom si nechali udělat duplikáty (byly dva – od baráku a od bytu; a ještě třetí, od schránky na hrobu manželčiných rodičů…) tak by nás to vyšlo zhruba na 150 kaček.

Případ klíčů mé paní nakonec řešil dokonce ředitel Technické správy města Žatec. Velmi vstřícně – zatímco k vyprázdnění zásobníků s tříděným odpadem zajíždí běžně jedno nákladní auto s kontejnerem na korbě, do něhož se materiál zde nashromážděný vysype…

… pak tentokrát dojely vozy dva. Ten velkej s robotickou rukou tentokrát bez kontejneru, druhej menší náklaďák, na jehož korbu se papíry zde shromážděné vysypaly, osádka vozu je prohrabala a ty ženiny klíče našla.

Byl jsem pro ně. V ruce dvě stovky, jediné hotové peníze, které jsem v portmonce měl. Chlap, který mi klíče předal, si je odmítl vzít. Bez diskuse jsem mu je strčil do kapsy a poděkoval. Vzhledem k tomu, že se na záchraně klíčů mé ženy podíleli čtyři mužští (dva a dva z každého vozu…) to byl tringelt naprosto ničemný. Pro každýho jedno pivo…

Co z toho vyplývá závěrem? Že akce „KLÍČE MÉ PANÍ“ vyšla náš rodinný rozpočet zhruba natolik, kolik by nás stálo nechat si udělat klíče nové. Že Městský úřad v Žatci se k problému mé manželky postavil opravdu čelem a bez ohledu na náklady, které z toho vznikly, jej vyřešil.

Chci touto cestou poděkovat žateckým, že mou paní okamžitě neodeslali do horoucích pekel, což bych i já sám učinil, ale pomohli.

Víte, tohle je strašně osvěžující zkušenost.

Děkuju!