Karlovy Vary: festival filmu nebo předvolební mítink?

Seděl jsem v sobotu večer u televize. Mezi finálem Wimbledonu a mistrovstvím světa ve fotbale jsem si na chvíli přepnul na závěrečný ceremoniál Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.

Čekal jsem oslavu filmu, ocenění nejlepších tvůrců, trochu noblesy a možná i pár dojemných děkovných slov. Místo toho jsem měl stále silnější pocit, že jsem omylem přepnul na politický mítink.

Dovolte mi, abych na tomto místě ocenil především moderátora večera pana Marka Ebena – ten z přitroublého Válečka v seriálu Kamarádi dozrál v giganta českého moderátorství. Vždy usměvavý, laskavě vtipný, prostě dokonalý.

Je dlouholetou ozdobou festivalu. A nejen jeho. Marku, hovořil-li jsem výše o noblese, pak ta je jednoznačně Vaší parketou! Díky za to!

A pak už jsem měl problém: nejprve Magda Vášáryová. Místo aby si převzala ocenění a poděkovala za ocenění své celoživotní práce, proměnila svůj projev v politické poselství.

Pak přišla Helena Třeštíková. Ani ta neodolala pokušení využít přímý televizní přenos k občanské deklaraci. Nicméně jí se v podstatě nedivím. Jestli její časosběrné dokumenty nebude financovat ČT, bude si na snímky, které nikdy neuvidí minimálně 80 % národa, muset peníze sehnat sama.

A když jsem si říkal, že už to snad stačilo, dorazil na pódium početný tým česko-slovenského filmu Lover, Not a Fighter, oceněného hlavní cenou sekce Proxima. Výsledek?

Další politický apel.

Během několika minut se z filmového festivalu stalo něco, co už s filmem mělo společného méně než s veřejnou politickou debatou.

Nejde mi přitom o to, že umělci mají své názory. Samozřejmě že mají. A mají plné právo je říkat. Jen si nejsem jistý, zda slavnostní předávání filmových cen je tím nejvhodnějším místem. Kdyby si obdobnou příležitost k politické agitaci vzal někdo s opačnými názory, tipuji, že by se značná část přítomného publika tvářila podstatně kyseleji.

Nejvíc mě ovšem zaujal jiný paradox:

Tvůrci filmu Lover, Not a Fighter varovali před současným vývojem na Slovensku a nepřímo apelovali na české diváky, aby stejnou „chybu“ neudělali. Jenže jejich film vznikl mimo jiné za podpory slovenských veřejných institucí, včetně tehdejší veřejnoprávní televize RTVS. Jinými slovy – systém, který z pódia kritizovali, jim zároveň pomohl jejich film uvést na svět.

Ne, není to argument, že by měli mlčet. Veřejná podpora kultury přece nemá být odměnou za správné politické názory. Ale přiznejme si, že určitá ironie v tom je.

Karlovarský festival býval především svátkem filmu. Letos jsem měl místy pocit, že film sloužil spíš jako kulisa. Jakmile se rozsvítila světla, už se nemluvilo hlavně o režii, hereckých výkonech nebo scénářích. Mluvilo se o politice.

A to je podle mě škoda.

Film totiž dokáže spojovat lidi s velmi rozdílnými názory. Politika je naopak spolehlivě rozděluje. Pokud se z nejprestižnější české filmové události začne stávat tribuna pro stále stejný typ politických prohlášení, pak se možná dočkáme doby, kdy se po skončení festivalu nebude diskutovat o vítězných filmech, ale o tom, kdo během děkovné řeči vyslal hlasitější politický vzkaz.

A to by pro film nebyla dobrá zpráva.