K televizním soutěžím

Dovoluji si tímto přidat malinko něco ze svých postřehů ke dvěma příspěvkům kolegy Milana Hausnera na téma televizních soutěží.

Moravec už není, zato Krampol zůstává

Od Moravce k Musilovi: Když kvízy zaplaví i kanály pro pamětníky

Se závěry kolegy Hausnera beze zbytku souhlasím. Přidám i něco navíc – celé soutěže dnešních televizí jsou docela obyčejným podvodem.

Vezměte si například pořad nejmenované komerční TV z roku 2005 – VYVOLENÍ. Fenomén, neuvěřitelná sledovanost. Bulvárních plátků, takže i mimo samotnou televizi, byl pořad plný.

Oč šlo? Skupina soutěžících byla uzavřena do speciální vily plné kamer a mikrofonů. Byli sledováni tuším po dobu jednoho měsíce 24 hodin denně, plnili úkoly, vytvářeli aliance, hádali se, přátelili se a diváci jejich život průběžně sledovali. Soutěžící mezi sebou pak nominovali kandidáty na vyřazení a o tom, kdo zůstane a kdo odejde, rozhodovali televizní diváci hlasováním. Nakonec zůstal poslední - vítěz, který získal hlavní cenu.

První řada měla obrovskou sledovanost. Lidi fascinovalo, že mohli prakticky nepřetržitě sledovat obyčejné lidi zavřené v jednom domě.

Tady ale pozor!

Obyčejné lidi? Ani náhodou! Kdyby totiž na měsíc do jednoho baráku zavřeli obyčejné, normální lidi, pak by spolu bez extravagantních problémů vyšli – nebylo by se na co dívat. Vždyť muži z naší země, a byly jich statisíce, byli ne na měsíc, ale na dva roky, izolováni v rámci vojenské základní služby v kasárnách. S lidmi, které si sami nevybrali, nikdy by si je sami jako své partnery ani nevybrali a na chodníku by se jim zdaleka vyhnuli.

A přežili jsme to… ve VYVOLENÝCH se ta hrstička „vyvolených“ obden pokoušela pomalu o sebevraždu.

Obyčejní lidé?

Ó, tak to rozhodně nikoli: dramaturgy pořadu pečlivě vybraná skupina různě emocionálně postižených lidí, u kterých byla jistota, že ke konfliktům dojde. Aby se bylo „na co dívat“, aby si doma před televizní obrazovkou mohl divák říci, že na tom ještě „nejsme tak špatně“. Že jinde je evidentně hůř.

A od toho je casting. Jakési výběrové řízení.

Bývá velmi důkladný, a to i u v úvodu příspěvku zmíněných vědomostních soutěží. U různých reality show je to docela jednoduché – tam jde o to dát dohromady partu lidí, která se nesnese. A priori vyvolat konflikt. Ale u vědomostních soutěží?

Adept na účastníka soutěže totiž absolvuje vědomostní test. Například u soutěží typu AZ-kvíz, Na lovu nebo Riskuj! Jde o desítky otázek z různých oborů. Přičemž nejde jen o to projít: castingisté také odhadují, jestli nebude soutěžící příliš slabý nebo naopak tak silný, že by to soutěž zabilo.

Znají Vás!

Žádný člověk prostě neví všechno – jsou oblasti, ve kterých je machr, jsou témata, v nichž je slabší. A tohle se v té televizi ví! Kladené otázky nejsou náhodné, z nějaké sumy otázek je negeneruje počítač, nelosujete si je z nějakého osudí; jsou soutěžícímu (a divákům) podsouvány zcela záměrně. Na začátku pořadu stupidní dotazy, na nichž by neshořel žák páté třídy základní školy, stále složitější a složitější, až se poté potřebují soutěžícího „zbavit“, takže dostane otázky z oblasti, ve kterých pevný v kramflecích úplně není. Jednou to třeba vyjde a on správnou odpověď ze čtyř avizovaných trefí. Možná i podruhé, potřetí už ale jen těžko. Na počtvrté je taková možnost de facto nulová. Je to jako házet kostkou: hodíte jednou, dvojka. Padne i napodruhé, dokonce potřetí. Ale počtvrté? Těžko!

A teď něco drobátko ze zákulisí takových soutěží…

Mám dobrého přítele, který fakt není hloupý. Inteligentní chlap, který má neuvěřitelný přehled. Navíc tak trochu exhibicionista, který se do soutěže AZ-kvíz dostal. To jsem se dověděl – ale na to, kdy bude v televizi, se mi už nepochlubil. Sledoval jsem tehdy tento soutěžní pořad každý den, až jsem na něj narazil. A můj kámoš prohrál! Prohlásil, že ostrov Madagaskar leží u pobřeží Austrálie…

„Nesmím o tom mluvit, televizi jsem to podepsal…“

A tak jsem ho sprostě ožral. Vzhledem k tomu, že já jsem ČT nepodepsal nikdy nic, natož nějaký slib mlčenlivosti, troufám si tady opilecké blábolení svého přítele k tomuto vyprávění přidat.

Ve studiu se sešli dva asi velmi rovnocenní soupeři. Desítky otázek, onen pověstný trojúhelník se jim pětkrát nepovedlo zaplnit tak, aby jeden z nich mohl být označen za vítěze – začínali znovu a znovu. Natáčelo se už přes dvě hodiny – a přišel k nim (pravděpodobně režisér), který jim oznámil, že takhle teda pánové ne, jeden vyhrát musí.

A metali los! Od toho je ten Madagaskar mého přítele nikoli u Afriky, ale u Austrálie.