Je to u vás ve fabrice jinak?

Dočítám se, nejen na blogu iDnes, jak na tom budeme zle, opustí-li nás váleční uprchlíci z Ukrajiny, protože tady nebude nikdo, kdo by pracoval.

Šel jsem na pauzu a chodbou proti mně se valili pracovníci linky G 60. Asi třicet lidí – možná o dva méně, o dva více, nezjišťoval jsem to, neptal jsem se. Ale v závěru té skupiny kráčela paní Petra, teamleader. „Péťo,“ zastavil jsem jí, „můžu se vás na něco zeptat?“ Přisvědčila. „Kolik Čechů dělá dnes na gé šedesátkách?“ Odfoukla. „Spočítám to, dvě ruce mi budou stačit.“ A počítala – nepotřebovala deset, pět prstů jedné ruky jí stačilo!

V naší společnosti, jež je montovnou automotive průmyslu, se v posledních třech letech přestalo mluvit česky. Jsme na Žatecku, Ústecký kraj. Na stožárech před fabrikou vlaje německá vlajka vedle vlajky EU, čínská vlajka chybí, přestože nejvyšším generálem, takovým tím úhlavním, je Číňan, protože většinově už firma nepatří Němcům, ale Číňanům.

Čert se v tom vyznej…

Čeští zaměstnanci jsou měsíc po měsíci vesele propouštěni, aby na jejich místa přišli Ukrajinci. Nebo – ve výrazně nižším měřítku – Mongolci. Čechům, kteří ve firmě pracovali řadu let, je vypláceno odstupné (je vázáno na to, že odcházejí ze společnosti po dohodě, protože na jejich místa by jinak dost dobře nemohli být přijati zaměstnanci noví…), aby druhý den byli přijati zaměstnanci z Ukrajiny, ti před válkou prchnuvší.

I to je diskutabilní: neznám ze svých nových spolupracovníků nikoho, kdo by pocházel z území, které Rusko válečně likviduje a odkud by bylo logické prchat. Víc jak rok spolupracuju v logistice naší společností s paní Marií, která prchla z ukrajinských hranic s Polskem a mluví víc polsky jak ukrajinsky. V podstatě si nemáme co říct… paní Táňa, už jsem to tady taky psal, před válkou prchala s tím, že své dvě děti nechala na Ukrajině na krku svojí mámě. A tak dál, a tak dál, těch příběhů je přehršel.

Ještě přede dvěma lety to byla docela pohoda – společnost je zaměstnávala jako kmenové zaměstnance. I s tím, že jim okamžitě dávala platovou třídu, k níž jsem se já dral více než pět let. Dneska už to neplatí: Ukrajinci jsou zaměstnáváni pouze přes personální agentury. Hodina práce takového člověka vyjde firmu o poznání dráž, než hodina práce mojí. Problém je ale v tom, že ti pracovníci berou o třetinu méně než já, kmenový zaměstnanec. A před fabrikou se při střídání směn v luxusních vozech válí dobře oblečení třicátníci, majitelé oněch personálních agentur. To místo toho, aby se váleli v blátě někde poblíž fronty a bránili proti agresorovi svou vlast.

Tím spíš, že „koalice ochotných“ brzy zjistí, že bez nasazení personálu (ten Ukrajině jednoznačně chybí) na ukrajinskou frontu, usměrnit Rusa nepůjde. A já se ostře ohrazuju proti tomu, že když sami Ukrajinci kašlou na svou zem, poběží tam můj kluk nebo zeť.

Prý se, nemám to odzdrojované, je to prostě jedna paní povídala, takových bojeschopných ukrajinských frajerů po Evropě schovává cca milión.

Pitomost?