Jako malý děti…

Nedá se mluvit ani o hodně zastydlé pubertě (všem je jim více než 21 let…), ale naši poslanci se chovají vyloženě jako malé děti.

Tomio Okamura se stal předsedou Poslanecké sněmovny. Bóže, to bylo řečí! Osobně si myslím, že jestli tuto funkci mohla v minulém volebním období zastávat Markéta Pekarová Adamová, pak se žádná tragédie nekoná. Nakonec je to záležitostí voleb, které proběhly: nikdo přece vládní koalici nenutil, aby v nich (půjčuji si slova premiéra v demisi Petra Fialy) „nezvítězila“, takže v tuto chvíli mohou ti jediní demokraté v této zemi maximálně šoupat nohama a podvolit se diktátu těch, kdo ve volbách uspěli.

Ukrajinská vlajka na budově PS PČR

Prvním veřejně propíraným krokem nového šéfa sněmovny bylo jeho demonstrativní odstranění ukrajinské vlajky ze sídla horní komory Parlamentu. Já osobně sdílím s Okamurou názor, že by na Malostranském náměstí v Praze na budově PS měla viset pouze naše vlajka, pak jsem ale nepochopil, proč zároveň s tím neodstranil i vlajku izraelskou.

Ale to je názor pana Okamury a můj. Vyvěšení ukrajinské (a později i izraelské vlajky) se totiž stalo jedním z nejdiskutovanějších symbolických gest posledních let. Zatímco tehdejší vláda i vedení Sněmovny jej označovaly za srozumitelný výraz solidarity s napadenými státy, část veřejnosti a někteří právníci namítali, že podobné kroky vyvolávají otázky o neutralitě státních institucí. Z právního hlediska je však věc jasná: zákon takové vyvěšení nezakazuje, a státní budově naopak neukládá povinnost vyvěšovat pouze vlajku České republiky.

Podle zákona č. 352/2001 Sb. musí být na budově státní instituce vyvěšena vlajka České republiky, ovšem nic nebrání tomu, aby byla doplněna i vlajkou jiné země či symbolickým praporem. Parlament – jako politický orgán – má navíc široký prostor k tomu, jakým způsobem vyjadřuje své postoje.

Faktem je, že podobné symbolické kroky mají velký dopad na veřejnou diskusi. Část občanů je vnímá jako potřebné morální gesto v době války, jiní jako politizaci místa, které má být neutrální. Debata o vlajkách je ale především debatou o tom, jakou roli má Parlament v moderní demokracii sehrávat – zda má pouze vydávat zákony, nebo také viditelně prezentovat hodnotové postoje státu.

Pokud by měl být přístup sjednocen, musel by Parlament – nebo zákonodárci samotní – vytvořit jasná pravidla. A tak by se asi měli sejít, něco si o tom říci a hlasovat (v minulosti hlasovali mnohdy o ničemnějších záležitostech). Chceme cizí vlajky na Sněmovně?

Osobně si myslím, že podporu (konkrétně zde Ukrajině) bychom měli vyjadřovat spíš nikoli symboly, ale činy. Tak ale činíme.

V okamžiku, kdy Okamura ze Sněmovny sejmul ukrajinskou vlajku, vykvetly tu tři další. Truc, klukovina.

CK Poslanecká sněmovna

Nový předseda PS PČR Tomio Okamura vyrazil na svou první zahraniční cestu. Vzal s sebou však jenom poslance vznikající vládní koalice, na ty opoziční „zapomněl“. A strhla se mela. To přece odporuje všemu, co bylo dříve běžnou zvyklostí.

Takže vždycky rozhodně ne… sice většina oficiálních sněmovních delegací byla v minulém volebním období smíšená (vládní i opoziční poslanci podle výborů a skupin přátel), zatímco část „exotičtějších“ cest byla spíš doménou vládních poslanců – ale bez tvrdých čísel, ta se mi dohledat nepodařilo.

Navíc absolutně netuším, co by poslanci bývalé vládní koalice chtěli na návštěvě slovenského parlamentu, kde vládne Smer – SD Roberta Fica, dělat. Vztahy mezi Českem a Slovenskem jsou totiž díky vládě Petra Fialy nejhorší za poslední desetiletí. Výrazným zhoršením prošly v posledních dvou letech: zatímco po roce 1993 obě země úspěšně udržovaly stabilní diplomatické i ekonomické vazby, rok 2023 a zejména rok 2024 přinesly náhlé napětí. Výrazně k tomu přispěla změna politického kurzu Slovenska po návratu Roberta Fica k moci. Jeho vláda začala prosazovat výrazně odlišnou zahraniční politiku, zejména ve vztahu k Rusku a Ukrajině. Tím se dostala do přímého rozporu se stanovisky vládních stran ČR. Česká strana pak postupně zesílila výhrady vůči krokům slovenské vlády, zejména pokud šlo o bezpečnostní politiku, reformu trestního práva a oslabování médií. Situace vyvrcholila v březnu 2024 omezením vzájemných konzultací na vládní úrovni – krokem, který nemá v historii samostatných ČR a SR obdoby.

Budoucnost česko-slovenských vztahů tak bude záviset na tom, zda se podaří obnovit dialog bez vzájemných útoků. Jsem přesvědčen o tom, že Okamurovi jde právě o tohle a nemá v úmyslu v Bratislavě přítomností politiků bývalé vládní koalice, která se se Slováky odmítla bavit, provokovat.

Opozice se cítí odstrčena, uražena a opět se zachová jako zpovykané dítě. Tady si už ani novináři neberou servítky: „Na truc Okamurovi vyrazí na Slovensko i budoucí opozice. Šebelová pověřena nákupem lístků“.

Na Slovensku tak budeme mít delegace hned dvě. Nebývalé… a především nesmyslné. Nejde o nic jiného než o dětinskou odvetu, která nemá šanci přinést jakékoli pozitivum. Navíc to bude stát mraky peněz navíc.

Aha, nebude. Tvrdí to například Marek Benda, který řekl, že (cituji:): „cesta bude na vlastní náklady poslanců. Nákupem jízdenek byla pověřena předsedkyně poslanců STAN Michaela Šebelová.“

Já to řeknu jinak: poslance platí daňový poplatník. Ne špatně… to jsou jejich vlastní náklady. Daňový poplatník je ale neplatí za to, že budou mimo oficiální delegace jezdit na výlety na Slovensko a nebudou se tak nutně doma věnovat práci, za níž by honorováni být měli. Výhradně za ni, což samozřejmě neplatí. To by totiž příště mohlo dopadnout i tak, že i kdyby vzal předseda PS na nějakou další zahraniční cestu zástupce opozice, bude se jim to zdát málo a „za vlastní“ uspořádají vlastní zájezd.

Máme se nač těšit…

Obecně platí, že si naši politici házejí vzájemně klacky pod nohy. V míře nebývale vyšší, než tomu v minulosti bylo. A to ještě nemáme ministerského předsedu ani vládu.

Jako malý děti…