Jak jsem skoro návštěvu v ordinaci nepřežil

Vždycky jsem říkal, že by mí vnuci měli běhat spíš za holkama než za míčem. Protože jsou však oba zapálenými fotbalisty, pronásledují po zeleném pažitě víc merunu než nějakou spolužačku na louce za městem.

Na hlubokou pravdivost mých slov dochází přesně v tom neblahém okamžiku, kdy se jeden z kluků při kopané poraní. Nestává se to naštěstí často, ale občas k tomu dojde.

Stalo se tak i tuto sobotu.

Třináctiletý vnouček nebyl sice nijak brutálně atakován protihráčem, neboť do kontaktu s nikým takovým vůbec nepřišel; špatně došlápl v okamžiku, kdy se s mičudou řítil na branku soupeře, nicméně při tom neblahém kroku mu v tlapce prasklo a vyklubala se z toho zlomenina jedné zánártní kůstky. Nic velkého, ale zafixovat to zranění prostě potřebuje. A tak místo oslavy vítězství svého týmu dlel v chirurgické ambulanci našeho (kdysi) okresního města, kde mu nožku zrentgenovali a dočasně zafixovali „škrobákem“.

S tím, že se v pondělí dostaví na svou spádovou chirurgii, kde se celá záležitost bude finalizovat.

Jenže – zeťák končí v práci a předává svou agendu některému z kolegů. Holka má v práci milión restů a nutně je musí dodělat. Babička je v invalidním důchodu, takže by čas mohla mít a vnuka k lékaři doprovodit.

Nabídnu se jako dědek, který má v pondělí volno. Sice si do telefonu verbálně odplivnu ve smyslu „ničemnej fotbal“, přičemž použiju adjektiva zde absolutně nepublikovatelného, nicméně svým rozhodnutím vyrazím dech nejenom své ženě, ale i dětem. Má „vášeň“ pro návštěvy lékařských ordinací je v rodině proslulá.

„Já pro něj ráno přijedu a na chirurgii ho odvezu…“

A přicházejí instrukce. Nikoli ráno, protože po víkendu bude chirurgická ordinace plná lidí. Navíc školu mých vnuků navštíví delegace irských studijních kumpánů a můj vnuk byl vybrán jako jeden z mála těch, kdo je bude po škole provázet. „Se škrobákem a berlema?“ tážu se zděšeně. „Jo, on to zvládne…“

Pokud pak jde o návštěvu u doktora a finální fixaci jeho končetiny, dcera trvá na aplikování OPENCASTu, protože za tři neděle odlétají na dovolenou do Španělska. Čemuž rozumím, tuhle „děravou“ sádru jsem už viděl nejen v reálném životě, ale i na mnoha reklamách.

Vnuk návštěvu irských kolegů zvládnul. Oni to sice žádní Irové nebyli, což se provalilo ve chvíli, kdy se jich čeští kluci zeptali na to, jak se něco irsky řekne a oni to nevěděli, protože to všichni byli Ukrajinci (situaci zachraňoval jejich učitel, který jim to přeložil…), nicméně vnuka jsem před školou vyzvedl v 11,40. Odvezl ho na spádovou chirurgii, kde v čekárně nebyla ani noha kromě jednoho seniora, který čekal na sanitku pro odvoz na chirurgické oddělení nemocnice někdejšího okresního města, takže jsme se v čekárně ani „neohřáli“ a byli v ordinaci.

Proveden byl kontrolní rentgen, diagnóza drobné zlomeniny zánártní kůstky potvrzena, problém byl s fixací končetiny, kdy jsem podle manuálu daného mi rodinou trval na tý „děravý“ sádře, tedy na aplikaci systému Opencast.

„My to tady ale neděláme…“ Takže musím do nemocnice bývalého okresního města, kde to aplikují. Je 12,00 – mám v ruce glejt, že potřebujeme našemu sportovnímu nadšenci zafixovat končetinu právě Opencastem, ukládám kluka do vozu a míříme k dvacet kilometrů vzdálenému špitálu.

Chirurgická ambulance, která tuto vychytávku moderní ortopedie aplikuje, je otevřená do patnácti hodin.

12,20 – usedáme v čekárně chirurgické ambulance. Sedí tu tři čekající pacienti – v duchu jásám, že to extra drama nebude.

12,27 – sestra přebírá zdravotní kartičku vnuka a zprávu od paní doktorky z chirurgie příslušné spádové oblasti s jednoznačnou žádostí o dlahu Opencast.

12,40 – objevuje se lékař, který vypadá jak Tomio Okamura, ale mluví bez přízvuku bezchybnou češtinou. „Ten mě v sobotu ošetřoval,“ svěřuje se mně, dědkovi, vnuk. Pan doktor se na našeho sportsmana patrně pamatuje, usměje a zeptá se ho, co jako noha. Zpoza rohu čekárny se objeví nějaký mladý muž, s doktorem si tyká, ten ho bere do ordinace.

13,30 – do čekárny vstupuje maminka s asi sedmiletou holčičkou. Konkrétně chce mluvit s nějakou paní doktorkou – do ordinace vstupuje deset minut poté.

Prvně v životě děkuju Bohu za mobily v rukou dětí. Vnuk se neotravuje úplně jako šváb, hraje si nějaké zoufalé hry. Dědek trpí, a to tak, že dost… všude v čekárně visí reklamy na Opencast, na obrazovce, která je zavěšená nad trpícími čekateli na přijetí k ošetření, běží krom náborových sekvencí pro hasiče, vězeňskou službu a policii právě tyto reklamy. Jsme na správném místě, raduju se. A sedím a trpělivě čekám.

Po čtrnácté hodině vpajdá do čekárny muž s ušlechtilou dírou v džínsech (a krví kolem; během další hodiny, kdy společně s vnukem a s ním očekáváme audienci v ordinaci zdejších chirurgů, se dozvídám, že si do stehna – vlastní neopatrností – zabořil zalamovací nůž: hluboko…). Stávají se z nás bezmála přátelé.

14,10 – do ordinace vstupuje další pacient. Nikoli ten „probodenej“, ale paní, kterou bolí břicho a přivezla jí záchranka.

14,45 – službu konající lékař odchází z ordinace.

15,10 – přichází nový lékař. V 15,20 nás konečně volají do ordinace. Nový pan doktor hledí na rentgenový snímek mého vnuka, čte si zprávu od jeho spádové chirurgické lékařky, pak ho odvolají na JIP (což chápu…), takže nás znovu vytěsní do čekárny, abych se v 15,30 dověděl, že vnukovi tu „děravou“ sádru aplikovat nemůže. Protože to v jejich nemocnici dělají jen dva chirurgové a ani jeden z nich právě neslouží.

Takže možná zítra, pozítří, popozítří…

Barva mého obličeje se v tu chvíli změnila natolik, že mne přítomná sestra po ordinaci pronásledovala s tonometrem, abych jí zcela rezolutním gestem odehnal. Já opravdu netušil, jestli se o mne pokouší infarkt nebo mozková mrtvice. Já jsem se po celé ty více než tři hodiny, jež jsme s vnukem v čekárně chirurgické ambulance strávili, přesvědčoval nějak v tom smyslu, že „Ďurane, prostě mlč!“, tomu klukovi tu dlahu nasadí stejně jenom tady, nikdy nevíš, kdy je budeš potřebovat ty sám, aby ve mně ve finále opravdu bouchly saze a pana doktora se na férovku zeptal, proč nás tam teda nechali „hnít“ takovou dobu, když všichni věděli, že ten kluk tu dlahu dneska nedostane.

ON NEVĚDĚL, ŽE PRAHNEME PRÁVĚ PO NÍ…

Sestřičce jsem před jednou hodinou odpolední jednoznačně vysvětlil, oč se nám jedná. Ve vnukových papírech, které ode mne převzala, to bylo napsáno.

Za více jak tři hodiny, které jsem na tomto oddělení s naším mladým sportsmanem prodlel, ošetřili přesně čtyři pacienty – dva své známé, jednoho, jež čekal „ve frontě“, jednu paní, jíž přivezla záchranka. Z chirurgické ordinace nevylezl za tu dobu nikdo, koho by museli šít, koho by sádrovali - prostě nic. Chlap s probodeným stehnem tu seděl ještě ve chvíli, kdy jsme odcházeli.

Oč nám jde „nevěděli“ dva doktoři, jedna doktorka a všechny zdravotní sestry - že tam nemají k dispozici ty dva experty, kteří by klukovi takovou dlahu byli schopni aplikovat, nám nebyli schopni říct více jak 180 minut, prostě nás tam nechali čekat. Déle než tři hodiny!

HAPPY END

Alespoň jeden ze specialistů, který je „děravou“ sádru schopen nasadit, se v chirurgické ordinaci výše zmiňované nemocnice dnes objevil. A ano, byli jsme špitálem telefonicky kontaktováni.

S kloučkem jsme byli objednáni na půl dvanáctou, již ve tři čtvrtě na jednu měl vnuk výše uvedeným způsobem nohu zafixovanou. Tentokrát ho doprovázela babička, nikoli já. Já na to prostě po včerejšku neměl nervy. Celá tato „operace“ netrvala déle než patnáct minut.