Demonstrace Milionu chvilek „Ruce pryč od médií“

V Praze se v úterý konala demonstrace „Ruce pryč od médií“, svolaná spolkem Milion chvilek pro demokracii. Protest reagoval na návrh zákona o ČT a ČRo Oty Klempíře.

Ten počítá se zrušením koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas a jejich novým financováním ze státního rozpočtu.

Účast na demonstraci se podle různých zdrojů pohybovala od několika tisíc po desítky tisíc lidí. Organizátoři označili návrh za ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií, protože by jejich financování nově záviselo přímo na rozhodování vlády a parlamentu. Zazněla i silnější slova: např. na Novinkách.cz se doslova píše: „Tisíce lidí se v Praze opět hromadně vyjadřují proti zákonu na zestátnění veřejnoprávních médií.“

OPĚT se hromadně vyjadřují proti zákonu NA ZESTÁTNĚNÍ veřejnoprávních médií?

Zatím jsem nezaznamenal, že by se někdo extra hromadně vyjadřoval proti návrhu Klempířova zákona. Samozřejmě s výjimkou našeho studentstva, které svůj protest rafinovaně situovalo do doby vyučování (a ještě jim neúčast ve školních škamnách leckde omluvili…). Nebudeme si nic nalhávat, kdyby byl jejich protest o víkendu nebo později odpoledne, žádné stovky by se jich nesešly.

Pokud pak jde o termín ZESTÁTNĚNÍ, ten mi připadá sugestivní velice. Veřejnoprávní média jsou ovládána státem už dnes, a to přes Rady ČT i ČRo, které mají co mluvit do programové skladby – a volí je Parlament.

To neznamená, že je všechno v pohodě!

Klempířův návrh vyvolal ostrou kritiku nejen mezi aktivisty, ale i uvnitř mediálního prostředí. Kritici tvrdí, že text není legislativně dotažený, neřeší dostatečně mechanismus financování a může vést k oslabení veřejné služby. Další námitky míří na plánované výrazné snížení rozpočtu obou institucí. To všechno je pravda. Nebo může být.

Je však na místě říci, že zatím jde skutečně jenom o návrh, nikoli o zákon.

Zeptejme se takto: co je dnes vlastně role veřejnoprávních médií a proč mají (nebo nemají…) být financována povinnými poplatky?

Kritici současného systému upozorňují, že model koncesionářských poplatků ztrácí legitimitu. Část domácností poplatky platí, jiná se jim dlouhodobě vyhýbá, zatímco stát stále složitěji určuje, kdo má povinnost platit v době internetového vysílání a chytrých zařízení. Podle odpůrců systému je nespravedlivé nutit občany financovat média, která nesledují.

Další výhrady směřují k samotnému fungování veřejnoprávních institucí. Kritici tvrdí, že Česká televize i Český rozhlas často překračují rámec veřejné služby a konkurují komerčním médiím zábavními pořady, drahou produkcí nebo sportovními přenosy. Objevují se také výtky vůči údajné neefektivitě, přebujelé administrativě a nedostatečné transparentnosti hospodaření.

Silnou součástí sporu je i otázka důvěry a názorové vyváženosti. Část veřejnosti vnímá veřejnoprávní média jako kulturně či politicky jednostranná, zatímco jejich obhájci tvrdí, že čelí koordinovaným útokům kvůli své investigativní a kontrolní roli vůči politické moci.

Obhájci veřejnoprávních médií zároveň upozorňují, že bez stabilního a odděleného financování by mohlo dojít k oslabení regionálního zpravodajství, investigativní práce, kulturních pořadů, vzdělávacího obsahu nebo krizového vysílání. Podle nich právě tyto oblasti komerční trh často nedokáže dlouhodobě zajistit.

Takže největší problém je zase v penězích! Jde tu o to, že by naše veřejnoprávní média mohla od příštího roku přijít o cca miliardu a půl svého rozpočtu!

Diskuse o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu se tak postupně mění v širší debatu o podobě médií veřejné služby v digitální době. Spor už dávno není pouze o výši poplatků, ale o samotném rozsahu veřejné služby, míře státní kontroly, efektivitě institucí a jejich roli ve společnosti 21. století.

Je ale studentský protest nebo demonstrace Milionu chvilek pro demokracii skutečně širší, veřejnou debatou? Já si to nemyslím!

Jak z toho ven?

Kritici návrhu Oto Klempíře upozorňují – možná oprávněně - na politická rizika. Jistě, to nebezpečí hrozí. Na druhou stranu je pravda, že Babiš tu nebude vládnout věčně, takže za pár let se můžeme dusit, že se karta vesele obrátila ve prospěch někoho úplně jiného. Ale to koncesionáři nespasí.

Problém pak já osobně vidím především v nedostatečně dotažené konstrukci návrhu zákona. Podle odborníků nestačí pouze změnit způsob financování. Každá reforma musí současně jasně definovat roli veřejné služby, kontrolní mechanismy i ochranu nezávislosti.

Pokud má vzniknout funkční a důvěryhodný zákon, musel by podle řady analytiků splňovat několik základních principů:

Jasně definovaná veřejná služba

Zákon by měl přesně určit, co stát od veřejnoprávních médií očekává. Dlouhodobou slabinou českého systému je vágní definice veřejné služby, která umožňuje velmi široký výklad.

Veřejnoprávní média by se podle kritiků měla soustředit především na:

• zpravodajství,
• regionální vysílání,
• investigativní žurnalistiku,
• vzdělávací a kulturní obsah,
• archivní a dokumentární tvorbu,
• krizovou komunikaci.

Naopak právě drahá mainstreamová zábava nebo soutěže bývají nejčastějším terčem kritiky. Zákon by proto měl jasně určit, kde končí veřejná služba a začíná přímá konkurence komerčním médiím.

Stabilní financování bez přímé politické závislosti

Jedním z hlavních sporů je otázka financování. Odpůrci převodu na státní rozpočet upozorňují, že média závislá na každoročním rozhodování vlády mohou být vystavena politickému tlaku.

Zákon by proto musel:

• garantovat dlouhodobou předvídatelnost financování,
• zabránit snadnému politickému vydírání přes rozpočet,
• a zároveň odstranit nespravedlnosti současného systému koncesionářských poplatků.

Tvrdší kontrola hospodaření

Současně by zákon musel výrazně posílit transparentnost. Kritika veřejnoprávních institucí často míří na neprůhledné hospodaření, vysoké provozní náklady a slabý tlak na efektivitu.

Nový systém by mohl obsahovat:

• povinné zveřejňování smluv,
• detailní rozpočty pořadů,
• pravidelné externí audity,
• veřejné výroční přehledy nákladů,
• a jasné ukazatele výkonu veřejné služby.

Taková opatření by mohla zvýšit důvěru veřejnosti, že instituce hospodaří účelně.

Omezení politického vlivu

Jedním z nejcitlivějších témat zůstává způsob volby mediálních rad. Kritici současného modelu tvrdí, že příliš závisí na momentální parlamentní většině.

Zákon by proto mohl zavést kombinovaný systém nominací:

• část členů by volil parlament,
• část profesní organizace,
• univerzity,
• kulturní instituce nebo občanské organizace.

Cílem by bylo snížit podezření, že veřejnoprávní média ovládá aktuální politická moc.

Tohle všechno, obávám se, v návrhu páně Oto Klempíře chybí. Jestli je tedy jeho návrh označován za paskvil, je to pojmenování silně oprávněné. Jsem toho přesvědčení, že Babišova vláda má dost solidních legislativců, kteří jsou schopni kvalitní a smysluplný návrh zákona připravit. A ne vyrazit do světa s nedodělkem, který vzbuzuje takové emoce.

Je zřejmé, že diskuse o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu ukazuje, že skutečný spor není pouze o výši poplatků. Ve středu debaty musí stát otázka, jak má vypadat veřejná služba v digitálním věku, kdo ji má kontrolovat a jak zajistit, aby veřejnoprávní média byla zároveň nezávislá, důvěryhodná i hospodárná.

O nezávislosti jakýchkoli médií jsem pochyboval vždycky, o důvěryhodnosti ČT ani ČRo přesvědčen absolutně nejsem a o jejich hospodárnosti už vůbec ne.

Obrázek byl generován službou ChatGPT Plus

Závěrem prosba:

Ještě než mi v diskusi, kterou samozřejmě otevírám, vyspíláte do koblih a dezolátů, zajímal by mne Váš názor na to, jak by naše veřejnoprávní média měla vypadat: zkusme jen ČT.

Které pořady podle Vás do veřejnoprávní televize patří, které nepatří, které byste bez problémů oželeli a o které byste určitě přijít nechtěli.

Dopředu za Vaše vyjádření děkuju…