Člověk (opět) na cestě k Měsíci

Já si uvědomuju, že tímto příspěvkem vandruju do oblíbeného tématu kolegyně Daně Tenzler. Snad mi promine…

Bylo 21. července 1969 a po třetí hodině ráno mě táta vzbudil.

Ještě mi nebylo 7 let. Rozespalý, otrávený jako šváb jsem ho následoval do obýváku k televizi. Tehdy to pro mne bylo obrovské zklamání. Obraz byl katastrofální. Černobílá televize zn. Oliver (úhlopříčka 43 cm…) nic extra kvalitního prostě nenabízela.

Vůbec jsem v tu dobu nebral v potaz, že se dívám na live přenos z místa vzdáleného zhruba 400 tisíc kilometrů a do našeho obýváku se dostal cca o 1,3 vteřiny poté, co se ve skutečnosti odehrál.

Jen pro představu: nabízím 2 fotografie, jednu z originálu přímého přenosu, druhou totožnou, jen vylepšenou pomocí AI. Zároveň přidávám i video, aby bylo patrné, nač jsme se roku 1969 měli možnost podívat.

Ač já jsem to tehdy tak nebral (rozčarování, zklamání rozespalého sedmiletého kluka…) jsem dodneška taťkovi vděčný, že mi umožnil chvástat se dneska tím, že jsem prvního člověka na Měsíci viděl v přímém přenosu. Moc nás už takových není.

Tehdy, na přelomu 60. a 70. let minulého století, byla doba, kdy se o „kolonizaci“ přirozené družice Země hovořilo poměrně nahlas. A v mnoha periodikách – a to i v socialistickém a normalizačním Československu – vycházely články nejen o amerických úspěších na povrchu Měsíce (Sovětskému svazu se nikdy nepodařilo tam člověka dostat), a tak jsme se na fotografiích nejenom, že mohli podívat na misi Apolla 11 (a postupně i dalších), ale i na obrázky z říše sci-fi – vypadaly nějak takhle:

K tomu ale nikdy nedošlo. Ač měl Sovětský svaz v počátcích kosmického závodu výrazný náskok (první družice, první člověk ve vesmíru i další prvenství), s přistáním Apolla 11 na Měsíci jej ztratil. Ne, že by se Rusové nesnažili: klíčovým momentem však byla smrt hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova v roce 1966, po níž se sovětský program roztříštil a ztratil jednotné vedení. Zásadní problém představovala také raketa N1 rocket, která nikdy úspěšně neodstartovala. Bez ní nebylo možné dopravit lidi na Měsíc, i když ostatní části systému – kosmická loď i lunární modul – byly poměrně pokročilé.

Největší reálnou šanci měli Sověti – a mohli Američany předehnat - v roce 1968, kdy program Sojuz 7K-L1 (Zond) dokázal obletět Měsíc a vrátit se zpět. Stačilo „jen“ poslat místo želv, které k Měsíci tehdy letěly, lidskou posádku – a SSSR by byl první u Měsíce. Kvůli vysokému riziku se to ale vedení SSSR neodvážilo udělat. Krátce nato Američané uskutečnili misi Apollo 8 a definitivně převzali iniciativu, kterou završili přistáním Apolla 11 v roce 1969.

Poznámka: pojďme se podívat na „ruské želvy“: ty totiž misi Zond 5 v roce 1968 přežily. Byly 2 to dvě želvy stepní -Testudo horsfieldii - ale „daly“ to tehdy i ostatní biologické vzorky: na palubě byly mouchy, bakterie a semena rostlin, které po návratu nevykazovaly zásadní poškození.

Želvy sice ztratily asi 10 % hmotnosti v důsledku hladovění (k dispozici měly jen vodu, žádnou potravu – let trval 7 dní), ale jinak byly v dobrém fyziologickém stavu; u hmyzu a mikroorganismů nebyly zjištěny významné změny životaschopnosti ani genetická poškození. Semena po návratu normálně klíčila, což bylo důležité zjištění pro budoucí dlouhodobé lety. Celkově tedy experiment ukázal, že živé organismy dokážou přežít oblet Měsíce a návrat na Zemi bez zásadních následků, což byl klíčový krok k plánovaným pilotovaným misím.

Vraťme se ale zpět: proč jsme jako lidstvo u Měsíce více jak 50 let nebyli? Těch argumentů je asi víc, dle mého názoru ale převažuje hledisko jediné: totiž vojenské – což bylo v době studené války patrně největším argumentem pro snahu kolonizovat naší přirozenou družici. Je poctivé přiznat, že Měsíc nemohl hrát nikdy zásadní roli: byl totiž příliš vzdálený a tím nepraktický. Skutečný strategický význam měla oběžná dráha Země, kde mohly být rozmístěny špionážní družice, jednalo se o komunikace i systémy včasného varování.

Měsíc byl spíše politickou a technologickou trofejí než vojenským cílem.

Jakmile Spojené státy dosáhly vítězství a Sovětský svaz ztratil šanci je dohnat, motivace pro nákladné lunární mise na obou stranách rychle zmizela.

A tak se na ty obrázky „kolonizovaného“ Měsíce na mnoho let zapomnělo.

Píše se 1. duben 2026.

Stojím na balkóně, dávám si poslední dnešní cigaretu a zvednu oči k nebi. Dívám se na Měsíc a dojde mi to – za pár hodin má odstartovat čtyřčlenná posádka na cestu k němu.

A já si vzpomenu na všechno, o čem jsem výše psal.

Ještě není tak pozdě: volám vnukům. 15 a 13 let. Já sice vím, že v podstatě jediné, co je zajímá, je kopaná (taky sledovali zápas o účast na MS ve fotbale mezi ČR a Dánskem do pozdních nočních hodin…), nicméně pokus jsem vytvořil.

Pro dědka šok, zajímalo je i něco jiného než mičuda. Dokonce si nařídili na půlnoc budík, vstali – a jak mi dopoledne poté sdělili - prvně v životě viděli v přímém přenosu start rakety.

Čím to bylo výjimečné? A proč si na dědu, který je na to upozornil - za mnoho a mnoho let, až tu on už dávno nebude - možná vzpomenou?

Protože k Měsíci se fakt denně nelétá. Ještě to dnes není sice o tom, že někdo vystoupí na jeho povrch, posádka mise Artemis II si dá jen „okružní jízdu“ kolem něj.

Jak jsou na tom (skoro) aktuálně?

Mise Artemis II má i svá nej:

Poprvé v historii se k Měsíci vydává žena a poprvé také člověk černé pleti, čímž se symbolicky uzavírá éra, kdy byly největší kroky lidstva vyhrazeny jen úzké části společnosti.

Posádka Artemis II tak není jen technickým pokračováním programu Apollo, ale i obrazem proměněného světa: otevřenějšího, různorodějšího a vědomého si toho, že velké objevy mají patřit všem.

Zároveň jde o první pilotovaný let lodi Orion a první návrat lidí do hlubokého vesmíru od roku 1972 — krok, který znovu otevírá cestu nejen k Měsíci, ale i dál, k Marsu a za něj. Artemis II tak není jen misí, ale mezníkem: spojuje minulost s budoucností a technologický pokrok s lidským příběhem.

Zleva: Reid Wiseman (velitel), Victor Glover (pilot), Christina Koch (specialistka mise) a Jeremy Hansen (specialista mise)