Byli jsme si zřejmě blíž

Přestože se svět dnes díky mobilním aplikacím a internetu zmenšil na malinkou vesničku, dřív jsme si byli, myslím si, blíž.

V současnosti se můžete vlastně okamžitě spojit s kýmkoli na druhém konci světa, a to v podstatě zadarmo, dřív jsme tuto možnost neměli. Nepsali jsme esemesky nebo maily, nechatovali jsme. Počítač neměl vůbec nikdo, mobily neexistovaly, na telefonní přípojku se čekalo dlouhé měsíce. Psali jsme si dopisy. Pošta je doručovala až za několik dní, aniž to nějak významně vadilo. Známka stála 60 haléřů (na pohlednici polovic), později korunu. Kdo měl telefon doma, zaplatil za hovor 20 haléřů, do budek venku se házel pětadvacetník.

Už moje děti (natož teď má vnoučata) absolutně nechápou, jak jsme takhle mohli vůbec žít. A žili jsme - a vůbec ne špatně. Žili jsme pospolitněji.

V televizi byly dva programy, z toho druhý vysílal jen pár hodin denně a první končil večer své vysílání státní hymnou. Dívali jsme se na seriály, které nějak začaly a po třinácti dílech skončily, tedy respektovaly základní stavbu dramatického díla. Těšili jsme se na ně, ať je napsal Dietl nebo Solovič. Přehodit kanál v televizoru znamenalo vstát z křesla, ručně přepnout a doladit oscilátorem.

I to jsme bez větších následků přežili.

Mí rodiče se scházeli pravidelně se sousedy, bavili se, komunikovali. Hráli třeba kanastu, žolíky, chlapi mariáš nebo se sešli u láhve vína. Mužští u piva. Běhal jsem se džbánem do restaurantu Rezeda a mlsal pěnu. My děti jsme běhaly venku a páchaly rozličná alotria stejně jako dnešní děti, které jsou před domy ale o poznání méně, než jsme byli my.

V polovině sedmdesátých let se naše čtyřčlenná rodina sešla u demokratického hlasování (což bylo zcela nevídané, neboť u nás vládl přísný matriarchát; tzn. otec byl s gustem a dobrovolně „pod pantoflem“), jestli si koupíme naše první auto nebo barevnou televizi. Hlasovali jsme tehdy tajně, na kousek papíru. Výsledek? Vyhrál televizor! „Auto má dneska každej blbec (podotýkám, že tehdy v domě automobil vlastnily pouze tři partaje, nepočítám-li v to taxikáře Fischera),“ řekla maminka, „barevnou televizi má v baráku jen děda Pihlík.“ A to byl starý neruda, který k tomu aparátu nikoho nepustil.

Byli jsme tedy druzí v domě, kdo měl barevnou televizi. V roce 1975 Československá televize vysílala v barvě jenom skromně, ale když tak vysílala, náš byt sousedsky ožíval. Z kuchyně jsme nosili do obýváku židle, někdy se sedělo i na zemi. Ženské k nám chodily na Angeliku, Delona, Belmonda nebo Funése, mužští na hokej nebo fotbal.

A když už pak měli barevný televizor všichni, přišla videa. V domě bylo nejdříve jedno, potom dvě. A zase se ty rodiny scházely a společně sledovaly jedním hlasem překládané filmy tisíckrát zkopírované, rozmazané a zoufalé, protože až na výjimky se do českých kin už za socialismu dostaly všechny solidní americké filmy, které si mimochodem pustím i dnes. Ty stovky, možná tisíce dalších snímků, které se do naší tehdejší distribuce nedostaly, v ní nebyly, obávám se, zcela oprávněně.

Nevolám po starých časech a pořádcích. Jen jsem zavzpomínal. Přijde mi, že jsme si jako lidé byli tehdy blíž. Je myslím škoda, že místo osobního setkání dřepíme u notebooků a sdílíme nesmysly prostřednictvím sociálních sítí či elektronické pošty.

Možná bychom měli zkusit pozvat sousedy jen tak na návštěvu a zahrát si třeba tu kanastu.