Ankara: Česká republika jako světová velmoc. Aspoň podle počtu letadel.

Člověk se občas musí pousmát nad tím, jak málo stačí k tomu, aby si malá desetimilionová země připadala jako světová velmoc.

Summit NATO v Ankaře je toho krásnou ukázkou. Americký prezident Donald Trump může ostatním vyprávět (dokonce to letadlo předvést) o novém Air Force One. Francouzi mohou ukazovat letadla Rafale, Britové své letadlové lodě a Turci vlastní obranný průmysl.

A Česká republika? Ta všechny trumfla! Do Ankary totiž dorazila hned dvěma vládními speciály.

Ano, čtete správně. Dvěma. Jeden nestačil.

Možná jsme si řekli, že když už máme problém přesvědčit spojence, že si zasloužíme respekt, ohromíme je alespoň počtem letadel na ploše letiště. A tak zatímco většina států přiletěla jednou oficiální delegací, Česká republika předvedla vrchol domácí politické originality. Na summit vyslala dvě vrcholné ústavní reprezentace.

Na jedné straně premiér Andrej Babiš. Na straně druhé prezident Petr Pavel. Dvě hlavy české zahraniční politiky. Dvě delegace. Dva tiskové týmy. Dvě PR kampaně. Dvě letadla… kdyby to pokračovalo stejným tempem, na příští summit už pošleme zvlášť předsedu Senátu, předsedu Poslanecké sněmovny a možná i hejtmana kraje, který bude mít zrovna čas.

Česká republika totiž dokázala něco mimořádného!

Na vrcholném jednání NATO ji nezastupuje pouze vláda. Zastupuje ji i opozice. Ano, formálně je prezident nadstranický. Praktická politika posledních měsíců ale ukazuje, že v řadě zásadních témat stojí vůči vládě v jiné pozici než kabinet. Výsledkem je zvláštní český model, kdy zahraniční partneři dostávají hned dva české pohledy na svět.

To je luxus, který si nemůže dovolit ani většina velmocí.

Prezident přitom před odletem připomněl, že nejdůležitější bývají neformální jednání. S tím lze jen souhlasit. Právě při recepcích a slavnostních večeřích často padnou věty, které se do oficiálních komuniké nikdy nedostanou.

Jenže k tomu je potřeba sedět tam, kde se opravdu jedná. Z dosud zveřejněných fotografií ze včerejší večeře se zdá, že český prezident rozhodně nepatřil do společnosti těch, kteří určovali tón summitu. Pokud tedy během slavnostní hostiny probíhala ona klíčová zákulisní diplomacie, Česká republika z ní zřejmě mnoho nevytěžila.

Ale fotografie jsou opravdu povedené. Prezidentský fotograf opět odvedl skvělou práci.

Až jednou budou historici mapovat českou zahraniční politiku poloviny dvacátých let jedenadvacátého století, budou mít k dispozici nádherné snímky. Jen budou možná trochu tápat, co přesně na nich Česká republika vyjednala.

To ovšem není výtka vůči prezidentovi. To je otázka adresovaná českému ústavnímu systému. Co vlastně prezident na podobném summitu dělá? Je hlavním vyjednavačem? Není. Rozhoduje o obranném rozpočtu? Nerozhoduje. Podepisuje alianční závazky? Nepodepisuje. Řídí vládu? Neřídí.

Tak proč tam vlastně je?

Jistě, reprezentuje stát. Jenže stát už tam reprezentuje premiér, ministr zahraničí, ministr obrany a celá vládní delegace. Nabízí se proto nepříjemná otázka, zda se z prezidentovy účasti nestává spíše mimořádně drahá společenská návštěva.

A úplně nejvíc tím vším premiérovi Andreji Babišovi komplikuje život.

Právě on totiž musí spojencům vysvětlovat, proč Česká republika jen obtížně hledá peníze na obranu. Proč je problém dostat se na alianční závazky. Proč každý miliardový výdaj znamená složitou rozpočtovou debatu.

Jenže podobná argumentace se pronáší podstatně hůř ve chvíli, kdy stejná země vyšle na jeden summit dvě vládní letadla. Jistě to nejsou astronomické částky. Určitě to státní rozpočet nezachrání ani nezruinuje.

Jenže v politice nerozhodují jen miliardy. Rozhodují i symboly.

A symbol, že země šetří natolik, že nemá na obranu, ale zároveň má na dvě samostatné letecké delegace na tutéž akci, není zrovna přesvědčivý.

Donald Trump může po summitu odletět s pocitem, že ukázal nový Air Force One. Česká republika může odletět s pocitem, že ukázala něco ještě vzácnějšího. Že i malá země dokáže vytvořit dojem velmoci. Stačí k tomu dvě poloprázdná vládní letadla a dva vrcholní představitelé státu letící na stejnou adresu.

Jen škoda, že NATO zatím nehodnotí sílu spojenců podle počtu vládních speciálů.