Pokus o první životopis papeže Lva XIV. z pera „československého“ kardinála:

Můžeme právem říci, že v tomto papeži — Američanovi — máme pastýře, který je našemu prostředí blízký, který mu rozumí, a který jej chápe nikoliv jen skrze fakta, ale skrze osobní zkušenost a duchovní citlivost

Posledních šest neděl jsem strávil značnou část času mimo vlast, abych mohl prožívat tyto dny ve středu církve – totiž v Římě. V tomto městě, které bylo nejen hlavním městem Římské říše, jež po tři staletí pronásledovala křesťanskou církev, ale které se nakonec stalo domovem naší církve – církve latinské, západní – nesoucí jméno římskokatolická.

A proč právě římskokatolická? Protože právě do tohoto města, centra říše a symbolu moci světské, vedly kroky dvou nejvýznačnějších apoštolů – svatého Petra, jemuž sám Kristus svěřil vedení církve, a svatého Pavla který dokázal novým způsobem oslovit ty, kdo nevyrostli v židovském prostředí Knihy knih, ale byli formováni řeckou kulturou a civilizací. Právě tuto řeckou vzdělanost a jazykovou kulturu Pavel využil, aby skrze ně přiblížil evangelium a propojil tím svá kázání s novým světem – a můžeme říci, že to byl právě on, kdo vytvořil nástroje pro přijetí křesťanství v římské říši. Právě oni v Římě, svou vírou, svědectvím i mučednickou smrtí, položili základy církve, jejímž dědicem jsme i my dnes.

I to je důvod, proč se církev v rozhodujících chvílích svého života setkává na místech, kde tito dva velikáni víry odpočívají – kde završili svůj pozemský život.

A protože jsem byl přítomen v Římě nejen pohřbu papeže Františka, ale v čase volby a uvedení do úřadu nového papeže – Svatého otce Lva XIV. – dovolím si, ještě předtím, než vyjdou jeho oficiální životopisy, poznamenat jednu skutečnost. Vidíte sami, že tato událost nebyla předem naplánována – v takovém případě by již životopisy byly dávno připraveny. A kdyby šlo o volbu, která by nebyla svobodná, ale spíše výsledkem nějakého předem dohodnutého paktu, jakéhosi zpřísahanectví či lobbismu, jistě by celý proces probíhal zcela jinak.

Během těch několika dnů můžeme říci, že víme mnohé o papežově dětství, jeho dospívání, studiu, formaci, ale také o jeho životní dráze, během níž prošel celou řadou úřadů a služeb. Rodiče papeže Lva XIV., vlastním jménem Roberta Francise Prevosta Martineze, jsou dětmi emigrantů, kteří přišli do Spojených států.

Zde je třeba zdůraznit – emigrantů, nikoliv migrantů. Migrant je běženec, člověk, který často v nouzi a z existenčních důvodů utíká. Velká emigrace však představuje něco jiného. Je to rozdíl, který je třeba chápat – rozdíl mezi migrací, jak ji známe z dávných dob, z dob stěhování národů, a tou regulovanou emigrací, která probíhala z evropského kontinentu do Spojených států. Byla to emigrace řízená, usměrněná. Z Evropy, z jejího východního prostoru, částečně také z území dnešního Ruska, odcházeli lidé, kteří hledali nový domov, nový začátek, ale činili tak v rámci určitého řádu a právního rámce.

Papež je po otci Francouz, po matce Španěl. Avšak mezi jeho prarodiči, konkrétně babička z otcovy strany, byla Italka. A tak se malý Robert Francis, nejmladší ze tří sourozenců, již od útlého věku naučil ovládat angličtinu, francouzštinu, španělštinu a pochopitelně i italštinu.

Nenarodil se, jak napsal jeden z italských výsostných novinářů, v New Yorku. Nenarodil se ani ve Washingtonu, nýbrž v Chicagu – v průmyslovém městě s bohatou historií a složitou sociální strukturou. V Chicagu, které bylo domovem početných komunit, především emigrantů ze střední Evropy. Zejména pak slovanských emigrantů.

Chicago v době jeho dětství patřilo, spolu s Vídní, mezi dvě největší „česká města“ po Praze. Ano, tak početná byla česká komunita – tak, že svým významem i velikostí překonávala i některá města na území tehdejšího Československa.

A v době dětství jeho otce byl starostou Chicaga pan Antonín Čermák, původem z Čech. Není bez zajímavosti, že 44. starosta Chicaga, Antonín Čermák, byl ve funkci v letech 1931–1933. Dne 15. února 1933, když byl Franklin D. Roosevelt již zvolen prezidentem a připravoval se na převzetí úřadu, byl na něj při návštěvě Chicaga spáchán atentát anarchistou Giuseppem Zangarou. Roosevelt vyvázl bez zranění, ale na následky střelby zemřel chicagský starosta Antonín Čermák. Český starosta tehdy zachránil život zvolenému prezidentovi Spojených států Rooseveltovi.

Prezident Edvard Beneš byl pozván na světovou výstavu. Byla to skutečně významná událost, protože žádný jiný stát tehdy nepřijal bývalého prezidenta Beneše s takovou vážností. Až Sovětský svaz ho přijal s poctami hodnými hlavy státu.

A tak musíme říci, že toto nejsou skutečnosti náhodné. Nejsou to izolované dějinné epizody. Díváme-li se na tyto příběhy očima církevních dějin — což není pouhé naroubování na dějiny politické, ale hlubší porozumění Boží přítomnosti a působení v dějinách — pak vidíme určité souvislosti. A s nimi musíme vnímat i určité příčiny.

A zde se můžeme ptát: proč si tedy papež zvolil jméno Lev XIV.? Musíme uznat, že je to jméno, které navazuje především na odkaz papeže Lva XIII., velké postavy církevních dějin 19. století. Právě on se hluboce zabýval otázkou dělníků, otázkou práce. Ale když hovoříme o dělnické otázce, musíme mít na paměti, že encyklika Rerum novarum není pouze textem pojednávajícím o mzdách či právech dělníků. Ne — ona se hluboce zabývá i otázkou rodiny, její důstojnosti a nezastupitelné role ve společnosti.

Rodinu, jak ji známe a jak ji také hlásá církev, tvoří muž a žena. A slyšíme i nynějšího papeže, jak tuto skutečnost důrazně připomíná. Tímto postojem učinil první krok k plnému návratu k hodnotám, které byly zásadně formulovány jeho předchůdcem, svatým Janem Pavlem II. Právě on se stal zakladatelem nového pohledu na rodinu jakožto základní buňku společnosti i církve.

Encyklika Rerum novarum, na niž papež Lev XIV. vědomě navazuje, se však netýká pouze otázky pracovních práv a důstojnosti dělníka. Je to text, který se hluboce dotýká také otázek spravedlnosti — spravedlnosti sociální, kulturní i duchovní.

A není náhodou, že Rerum novarum dostává svou základní podobu právě v Čechách, konkrétně v Boru u Tachova, na zámku hraběte Löwensteina. Právě tam se setkávají přední osobnosti tehdejší Evropy — zejména z průmyslově vyspělých zemí — pod vedením kardinála Zigliara, aby společně připravili základní teze této přelomové encykliky.

Emigrace, zejména z východní, střední a jihovýchodní Evropy, byla tehdy převážně ekonomická, a nesla se především ve znamení slovanských národů. A právě papež Lev XIII. se velmi intenzivně zabýval otázkami týkajícími se osudu slovanských národů ve střední a jižní Evropě. Uvědomoval si totiž dvě znepokojivé skutečnosti.

Na jedné straně Berlín, pod vlivem německého pangermanismu, usiloval nejen o politickou nadvládu, ale také o kulturní a duchovní asimilaci. K tomu je třeba připočítat i ideologické postoje, jaké nacházíme u Marxe a Engelse v Komunistickém manifestu — kde najdeme otevřeně antirodinné prohlášení, které po roce 1948 dokonce ústí ve výhružky směřující k možné genocidě slovanských národů.

Na straně druhé však papež Lev XIII. upozorňuje rovněž na ruský panslavismus, který sice na první pohled působí jako obrana slovanských zájmů, ale ve skutečnosti také vede k poruštění, kulturní dominanci a duchovní podmaněnosti.

A tak papež říká: jedni poněmčují, druzí porušťují. Jedni nutí ke konverzi k protestantismu, druzí k přijetí pravoslaví. V obou případech se však jedná o zásahy do přirozené identity národů, jejich víry a jejich kultury. A právě tuto realitu církev nemohla a nesměla přehlížet.

A tak vzniká slavná encyklika Grande Munus a zároveň i projekt výstavby významné instituce — Slovanské koleje, Slavonicum, jejímž cílem bylo umožnit studium slovanských bohoslovců, často pocházejících z velmi skromných a chudých poměrů, přímo v Římě. Myslím, že právě na tuto skutečnost nesmíme zapomínat — a že i v ní můžeme hledat souvislost s četnými návštěvami generálního představeného augustiniánů, Roberta Prévosta, v České republice, na Slovensku, a jistě i jinde v našem středoevropském prostoru.

Papež Lev XIII. se stal obnovitelem studia děl svatého Tomáše Akvinského, a to prostřednictvím takzvané Leoniánské komise. Právě on také potvrdil založení koleje Angelicum, dnes známé jako Papežská univerzita svatého Tomáše Akvinského. Mezi jejími rektory v nedávné době nalezneme jméno slovenského dominikána, otce Konštance Adama, Th.D., O.P. Tento muž je absolventem Univerzity Palackého v Olomouci, původně členem Československé dominikánské provincie, později pak nově založené Slovenské provincie.

Papež Lev XIV. je tedy mužem, který ví, co znamenala Praha a augustiniánský klášter na Malé Straně pro dějiny naší země. Právě tento klášter po dlouhá léta spravoval německou farnost, a jeho převor, P. Schubert, položil svůj život jako mučedník v koncentračním táboře Dachau — jako statečný odpůrce nacismu.

Papež Robert Francis navštěvoval rovněž Brno — město, kde se nachází slavný starobrněnský klášter, který se nesmazatelně zapsal do dějin díky osobnosti opata Gregora Johanna Mendela, zakladatele genetiky. Připomeňme si, že ještě v době mého mládí jsme se učili, že genetika je pavěda. A přece dnes víme, že právě odtud vzešlo jedno z největších vědeckých poznání o podstatě života. Byl to klášter, kde hudební život hluboce ovlivnil celou jeho spiritualitu a krásu liturgie. Na zdejším kůru působil významný skladatel Pavel Křížkovský, učitel samotného Leoše Janáčka. A tak bychom mohli dále pokračovat v připomínání hlubokých duchovních, kulturních i vědeckých stop, které církev v našem národě zanechala.

Můžeme tedy právem říci, že v tomto papeži — Američanovi — máme pastýře, který je našemu prostředí blízký, který mu rozumí, a který jej chápe nikoliv jen skrze fakta, ale skrze osobní zkušenost a duchovní citlivost. I to jej přibližuje velkým postavám papežského úřadu, jakými byli svatý Jan Pavel II. a papež Benedikt XVI.

Zcela jistě je často zdůrazňováno i jeho působení v Latinské Americe — konkrétně v Peru a Chile. A musíme si uvědomit, že Peru bylo po staletí centrem jedné z nejvyspělejších civilizací Jižní Ameriky, říše Inků. Právě tam — v zemi hluboké kultury, duchovní tradice hledající víru — působil nynější papež jako misionář, formátor i pastýř.

Proto se také naučil jazyk horských kmenů Kečua, jejichž příslušníci dodnes jednou měsíčně slaví Eucharistii ve svém mateřském jazyce. Je to projev úcty k jejich kulturní identitě i duchovní tradici. Peru však není jen místem vysokohorských indiánských vesnic. Je to také země, v jejímž hlavním městě Cuzco sídlil primas celé Latinské Ameriky. Dá se tedy říci, že z Limy vycházelo mnohé, co formovalo duchovní směřování tohoto rozsáhlého kontinentu.

Je třeba si připomenout, že šíření křesťanství v Latinské Americe neprobíhalo jednoduše „ohněm a mečem“. Ano, nelze popřít, že v některých místech došlo ke krveprolitím. Ta však měla především sociální, nikoli výlučně náboženský charakter. Často se objevovaly argumenty, že ti, kdo obětují lidské bytosti, ztrácejí právo jednat jako svobodní občané. A přece církev dokázala v těchto momentech povstat k obraně lidské důstojnosti. Připomeňme si velkou postavu dominikánského kněze a pozdějšího biskupa — Bartolomé de las Casas. Bylo to na severu v Mexiku, kde jeho hlas zazněl silně a jasně. V královské radě ve Španělsku — v tzv. Cortesech — dosáhl toho, že indiáni byli uznáni za svobodné obyvatele španělské koruny. Přiznejme si, že to bylo v té době rozhodnutí zásadní. I přes to, že jim byla odňata samospráva a tradiční mocenské struktury, bylo alespoň určitou formou nahrazeno bezpráví tím, že jim bylo poskytováno vzdělání zdarma. A vzdělání — to je jeden z nejsilnějších nástrojů, jak obnovit lidskou důstojnost.

Působení papeže Roberta Francise Prevosta v Latinské Americe mu dalo hluboké vědomí hodnoty lidské svobody, vnitřní důstojnosti každého člověka. Musíme připomenout, že zatímco v Latinské Americe došlo ke zrušení otroctví relativně brzy, Spojené státy americké k tomu dospěly až o tři století později.

Je proto nezbytné si uvědomit, že Latinská Amerika není pouze kontinentem trpícím sociálními a ekonomickými nerovnostmi. Je to rovněž prostor, který nabídl lidstvu určitou cestu: ,,vizi světového soužití založeného na spravedlnosti, solidaritě a lidských právech“.

A zde zaznívá aktuálně i hlas renesančního myslitele Francisca de Vitorii OP, jednoho ze zakladatelů mezinárodního práva, jehož slova si připomínáme i dnes: „Žádný člověk se nerodí jako otrok.“ A tato slova nás musí vést k hlubokému zamyšlení, protože i v dnešní době jsme svědky nových forem otroctví. Jsme svědky obchodu s lidmi, sexuálního vykořisťování a tzv. surogátního mateřství, kde dochází k obchodování nejen s těly, ale i s nenarozenými dětmi. A tak si musíme poctivě položit otázku: ,,Můžeme vůbec hovořit o tom, že žijeme ve století svobodných a plně ekonomicky samostatných lidí?“

To jsou tedy ony úkoly, před kterými dnes církev stojí – a spolu s ní i papež Lev XIV. Přesto bych chtěl ještě připomenout jednu lidskou dimenzi papežova příběhu. Papež je totiž ve věku, kdy se člověk – po pětašedesáti letech života – častěji vrací ve vzpomínkách ke svému dětství, ke svému mládí. Ne proto, že by neměl dost sil hledět do budoucnosti, ale protože právě s věkem přichází určitá omezení. A zároveň se v těchto vzpomínkách rodí inspirace. Mládí a dětství totiž neztrácí svou hodnotu, ale stává se v jistém smyslu duchovní výbavou, zdrojem radosti, vnitřního pokoje a moudrosti.

Otec papeže Lva XIV., Louis Prévost, byl námořním důstojníkem amerického námořnictva – US Navy – za druhé světové války. Účastnil se vylodění v Normandii, poté pokračoval v bojích při osvobozování Francie, zvláště vojenských přístavů Toulon a Marseille. Tato válečná epopej nezůstala pouze záznamem ve vojenské kronice, ale hluboce se zapsala i do jeho srdce. A můžeme si být jisti, že o těchto událostech vyprávěl svým synům. A že ho poslouchali – v tichu, s úctou, s obdivem. Jeden z těchto synů Louis Martin Prevost se sám stal námořníkem – byl to právě ten, který objal svého bratra, papeže, při inaugurační bohoslužbě. Dnes žije na Floridě.

Matka byla Španělka. Mohli bychom o ní říci, že byla knihovnicí – i když přesně nevíme, zda to znamená, že vedla knihovnu, nebo snad obchod s knihami. Ale podstatné je něco jiného: právě ona byla tou, kdo mladému Robertu Francisovi – budoucímu papeži – otevřela cestu ke kněžství. Byla to matka, která mu ukazovala, jak velká je důstojnost kněžského povolání. Jak hluboký je smysl služby, která není jen funkcí, ale životním posláním. A můžeme říci, že právě z její výchovy, její víry a jejího osobního svědectví vzešel muž, který dnes nese jméno Lev XIV. Byla to právě ona, kdo ho naučila modlitbě. Prošla školou modlitby za manžela, aby se vrátil z války.

Myslím, že to jsou skutečnosti, které dokáže pochopit každý z nás – a snad především my, kněží. Když se dnes ptáme na úlohu a roli ženy v církvi, je třeba připomenout i tento nenápadný, ale zásadní moment: když matka nabízí své dítě, svého syna, ke službě kněžství. Tak jak to známe i ze Starého zákona. Je to fenomén, který – troufám si říci – v současné církvi bolestně chybí.

A tak věřím jedné věci, a mohu to říci i s jistotou: že volba papeže nebyla nijak manipulována. Nejen že tomu věřím – já to vím. A chtěl bych všechny upozornit, abychom filmy, které nám ukazují konkláve a zákulisí papežského paláce jako dějiště napětí a intrik, opravdu řadili spíše do literatury romantického hororu nebo obyčejného pošpiňování.

Měli jsme možnost vrátit se z tohoto výjimečného okamžiku spolu s arcibiskupem Mons. Josefem Nuzíkem, arcibiskupem olomouckým, metropolitou a předsedou České biskupské konference, i s panem biskupem Mons. Janem Vokálem, biskupem královéhradeckým, mým nástupcem, a s doprovodem z našeho sekretariátu – jmenovitě s Michalem Šafrankem.

A i když to pro mě, jakožto seniora této delegace, bylo někdy namáhavé a únavné, bylo to především – a to podtrhuji – hluboce radostné. Protože jsme mohli být svědky okamžiků, které mají svůj význam nejen pro dnešní dny, ale i pro budoucnost církve.