Pár řádků k 17. listopadu:

Je to poprvé od listopadu 1989, kdy jsem mimo Prahu a nepřipomněl si tento den v našem hlavním městě

Zvolil jsem cestu do slovenské Trnavy, abych se zúčastnil 80. výročí tzv. Trnavské novény, kterou obnovil zesnulý biskup Ambróz Lazík.

V posledních letech jsem velmi těžko hledal okamžiky, kdy je možné opravdu s pietou navštívit ona místa, kde jsem se mohl poklonit již v noci 17. listopadu 1989 v onom podloubí na rohu Mikulandské ulice a Národní třídy těm, kteří vydali svědectví. 17. listopad je určitým datem zvratu, kdy mladá generace, především studenti, dokázali vyjádřit svůj postoj. Ať už to byl rok 1939 či rok 1989, jistě by se někdo vrátil i do jiných období.

Je třeba si ale uvědomit, že před 17. listopadem proběhlo svatořečení sv. Anežky v Římě, což byla manifestace, která měla volat po příchodu dobrých, nových časů.

Po 17. listopadu bylo nesmírně důležité, že se ono pondělí zaplnilo Václavské náměstí. Přidali se také i ti, kteří měli být vládnoucí třídou komunistické diktatury, tedy dělníci, kteří jasně vyjádřili svůj souhlas s postojem svých dětí.

Myslím, že je také zapotřebí připomenout sobotu 25. listopadu i onu bohoslužbu v přeplněné katedrále sv. Víta se státními vlajkami, a také s oním známým vyjádřením kardinála Tomáška: „Katolická církev stojí na straně národa.“

Poté následoval onen velký mítink na Letenské pláni, který, můžeme říci, byl důležitým momentem, jenž ukázal, že už není možné jít zpět. Bezpochyby byla důležitá i přítomnost Alexandra Dubčeka na balkóně Melantrichu a pozvání Václava Havla, aby se zúčastnil těchto aktivit. Je toho mnoho, co bychom si měli připomínat.

Měli bychom si také uvědomit úlohu herců, především těch velkých charakterních postav. Je zapotřebí si uvědomit, že počet návštěvníků divadelních scén nebyl rozhodující, ale rozhodující byly tváře a postoje mnohých z nich. Dovolím si jenom připomenout Josefa Kemra, Jiřího Bartošku, Vlastu Chramostovou, a byla by to jistě litanie dalších jmen, protože právě tyto osobnosti, především skrze filmové plátno a televizní obrazovku, dodaly té chvíli určitou věrohodnost a pravdivost. Nejenom svým hereckým vystupováním, ale i svědectvím statečnosti.

Vzpomínám-li na 17. listopad, nemohu opomenout rok 1948 a studentský pochod, který končil pod budovami Pražského hradu, o kterém vůbec nebyl informován prezident Edvard Beneš. Ten se tázal: „Když byli Gottwaldovi hrdlořezové na Staroměstském náměstí, kde byla demokratická mládež?“

Ano, v onen den i Kancelář prezidenta republiky vstoupila do generální stávky, tedy prezident nebyl informován. Můžeme si připomenout Sokolský slet, můžeme si připomenout pouť Orlů na Hostýn a mohli bychom takto pokračovat.

Bezesporu víme, že 17. listopad by nebyl možný bez statečného apelu Jana Palacha a některých dalších. Myslím, že je zapotřebí si při takovýchto příležitostech uvědomovat vděčnost statečným, a ne, jak se stává v posledních letech, že připomínku 17. listopadu zneužívají některé skupinky k tomu, aby vyjadřovaly své politické postoje, které nemají nic společného s demokracií, ale spíše vyjadřují jen touhu, aby vládli oni a ne ti druzí.

Kritika politiků patří někam jinam, ale ne na Národní třídu. Tam patří úcta ale také i zpytování svědomí. Zda opravdu jsme jiní, než byli oni, a zda opravdu považujeme duchovní a morální hodnoty za rozhodující základ naší společnosti a našeho života.

Odpusťte tato slova starého muže, který ví a věděl již tehdá, o co jde, a o co půjde, a o co jde i dnes.

Děkuji.