Odvaha, která pomáhá Církvi.

Od Ukrajiny až po Čínu - pro vatikánskou diplomacii už není čas mlčet tváří v tvář totalitarismům. Reakce je nutná k obraně základních svobod, které jsou ohroženy i na Západě.

Po setkání zástupců církve a čínské vlády, které se konalo 21. května v Římě u příležitosti stého výročí prvního koncilu katolické církve v Číně, se zdá být vhodné připomenout si historii - a s ní i výsledky - papežské diplomacie, jejíž počátky sahají přinejmenším do 5. století. Jak upřesňuje náš Katechismus, církev svědčí o naší společné důstojnosti i o povolání jednotlivce ve společenství lidí; zároveň nás poučuje o potřebách spravedlnosti, svobody, rozvoje, lidských vztahů a míru. Právě ve složité síti mezinárodních společenských vztahů se církev snaží dát najevo požadavky evangelia. Ježíš Kristus je koneckonců nejen spasitelem jednotlivce, ale také vykupitelem jednotlivých společenských celků a společnosti jako celku.

Papežství mohlo využívat síť svých zástupců u místních církví a států, obvykle prostřednictvím vyslaných biskupů nebo papežských legátů, jejichž podoba se upevnila po napoleonských válkách, kdy byl svolán Vídeňský kongres (1814-1815). I dnes má papežská diplomacie zásadní význam ve snaze omezit útlak, zabránit represím a násilí a předejít válečným konfliktům nebo je ukončit. I tam, kde se válka zdá nevyhnutelná, se papežská diplomacie nebojí vystoupit a rozlišit znaky spravedlivé války a legitimní obrany.

Totalitní diktatury 20. století zdůraznily nejen potřebu, ale i nezbytnost této církevní služby. Zvláště hrdinskou kapitolu vatikánské diplomacie totiž napsali Achille Ratti a Eugenio Pacelli, kteří se později stali papeži (Pius XI. a Pius XII.), jejichž diplomatické zkušenosti a erudice přinesly nečekané ovoce a zajistily církvi poslání, které jí přineslo nejen obdiv, ale umožnilo jí také rozkvět v celosvětovém měřítku. Jejich pozdější encykliky si nelze představit jinak než jako jejich předchozí diplomatickou službu na nunciaturách. Obtíže církve během druhé světové války, její podpora odboje v České republice, Polsku i jinde, stejně jako její přínos k budování mírového světa si zaslouží nejen obdiv, ale i vděčnost těmto odvážným mužům Církve.

Konec padesátých let se však nesl ve znamení transformace diplomatické služby. Zásady boje za svobodu a lidskou důstojnost začaly být odkládány ve prospěch politiky „détente“, kterou prosazovala především levice a komunistické státy. Vatikánská diplomacie upřednostňovala formu realismu a „tiché“ diplomacie (známé jako „Ostpolitik“), která se více podobala jednání národních států, jež někdy podřizují hodnoty právního státu dosažení vlastních cílů. Cílem vatikánské diplomacie bylo uzavírat dvoustranné dohody, které měly chránit život místních komunit, a to i za cenu obětování přání a očekávání místních církví. Ve snaze „spolupracovat“ s komunistickými režimy se Vatikán snažil o mírnější postup a ustupoval v otázkách lidských práv a náboženské svobody. Preláti jako kardinál Jószef Mindszenty se stali svědomím Katolické církve a byli zavíráni za to, že odmítali kompromisy. Desítky biskupů byly zadržovány v komunistických věznicích v Evropě, Číně a Vietnamu. Někteří z nich, jako například Ignác Kung, strávili ve vězení desítky let. V těchto letech jsme se ocitli ve šlépějích hrdinných biskupů, jako byl litevský Theophilus Matulionis - příkladů, které nám ukázaly, že ideály by nikdy neměly pokleknout před nepřijatelnou realitou. Dlouho před ním se biskupové jako svatý Jan Fisher, později odsouzený králem Jindřichem VIII. k mučednické smrti, modlili za takové „silné a mocné sloupy“ a uvědomovali si, že i apoštolové „byli jen měkkou a poddajnou hlínou, dokud je nezpevnil oheň Ducha svatého“.

Takový pilíř se objevil. Tichá diplomacie byla obratně překonána za papeže Jana Pavla II., který posílil podzemní a disidentské informační sítě, aby zvýšil hlas a rozšířil svůj dosah. Trval na tom, aby se evangelium Ježíše Krista dostávalo na veřejnost při každé příležitosti. Navzdory nadějím polských komunistů přinesl pravdu lidem, kteří reagovali skandováním „chceme Boha“. Ideály a zásady jeho diplomatické mise byly zakotveny v Božím zjevení - Bibli - a v tradici církve. Staly se viditelnou a nepostradatelnou součástí jeho celkové papežské služby. Boj za důstojnost a práva individuální osoby stvořené k obrazu Božímu, základní dobro rodiny a autonomii národa, to vše v něm mělo silného zastánce.

Církev dnes čelí různým hrozbám a výzvám. Na Západě obecně i v mé zemi se objevují snahy vyloučit církev - a pravdy o lidské osobě - tím, že se odsunou z veřejné sféry. V některých západních zemích jsou školy a učitelé ohroženi, když se zjistí, že vyučují základní pravdy, jako je rozdíl mezi muži a ženami. Muži a ženy jsou svými spoluobčany „umlčováni“, někteří dokonce propouštěni z práce, za postoje podporující dobro manželství a hodnotu každého lidského života.

Mimo Západ je ohrožení základních svobod ještě závažnější. Ačkoli Svatý stolec ve jménu realismu zřejmě dává přednost výměně Ukrajinské půdy za mír s Ruskem, je tato nedosažená dohoda stále lepší než tajná a uzavřená dohoda - například ta s čínskou vládou. Stejně jako mlčení a spolupráce s komunistickým režimem poškodily mou zemi a usnadnily vládě věznění disidentů, mlčení církve tváří v tvář porušování lidských práv ze strany komunistické Číny poškozuje čínské katolíky. Výzkumná pracovnice Hudsonova institutu Nina Shea zdokumentovala, že osm katolických biskupů v Číně bude zadržováno pravděpodobně na dobu neurčitou a bez soudu. Víme, že byl zatčen velký kardinál Joseph Zen, který je nyní pod státní kontrolou a dohledem. Jimmy Lai, konvertita ke katolicismu a majitel novin, je již více než tři roky držen na samotce v Hongkongu.

Václav Havel, s nímž jsem kdysi sdílel vězeňskou celu, napsal, že jediný způsob, jak bojovat proti totalitnímu režimu, je odvaha každého z nás rozhodnout se žít pravdu ve svém vlastním životě bez ohledu na následky. I dnes čelíme diktaturám a totalitním ideologiím. Odvážní jedinci opět platí cenu za to, že se jim staví na odpor. Vatikánská diplomacie, povzbuzena takovými moderními svědectvími, ať už známými či neznámými, musí znovu získat a pozvednout svůj hlas, aby se k nim připojila při obraně lidské osoby a obraně evangelia. Opět nastal čas odvahy.

(Článek napsán pro italský Il Foglio)