Mnichov a Praha 2025

„Pravda a láska zvítězí. Závist a nenávist je cesta do pekel.“ (Václav Havel - Plzeň Bory) „Bez slušnosti, zbožnosti a tolerance, nelze hovořit o skutečné demokracii!“ (TGM)

V současné době, v rámci politických změn ve světě jsme svědky toho, jak probíhá jisté tsunami, které se dotýká nejenom nás v české kotlině, ale celého světa. Mnozí z nás jsme sledovali setkání evropských lídrů a politických expertů v bavorském Mnichově. Sledovali jsme ho s napětím i proto, že Mnichov má tímto setkáním ve své moderní historii už zastávky tři.

Mnichov 1938. Dodnes neseme těžká zranění. K „Mnichovu“ vedla cesta nedostatečné politické odpovědnosti. A neopakujme věty, že jsme byli zcela připraveni na Hitlerovu agresi. Víme, že obranný val ze dvou třetin nebyl dostavěn a anšlus Rakouska odkryl další část naší hranice. Víme, jaká napětí byla na Těšínsku. Víme také, co vše následovalo. Jedině pravdivý postoj a upřímné přátelství, občanská láska dokáže tyto rány zahojit.

Druhý Mnichov je poněkud zapomínán. Je to Mnichov rádia Svobodná Evropa a byl to také Mnichov, kde se připravovaly jednotky na osvobození Československa ze sovětsko - komunistických okovů. Neměli bychom také zapomenout na známý případ agenta Minaříka a zraněné oběti v mnichovském vysílacím středisku, které jsem měl možnost navštívit s generálem Zbyňkem Čeřovským v roce „89“, ještě před listopadem, po návratu z generální kapituly dominikánského řádu v Aucklandu v USA.

Třetí Mnichov jsme prožili o víkendu. A znovu jsme svědky toho, že jsme nemohli přistoupit k tomu, co se tam odehrálo „sine ira et studio“, tedy bez předsudků a bez dané podujatosti. Naše stanoviska, nás běžných občanů, ke kterým patřím, jsou velmi závislá na informacích a přístupu k seriózním informacím. Těch však není příliš mnoho.

Na jedné straně jsme mohli slyšet odvážná a pravdivá slova viceprezidenta J.D. Vance. Ano, ale můžete říci: „Vždyť i Amerika, USA si má zamést před svým prahem.“ Myslím si, že musíme říci, že to právě dělá! Na druhé straně se domnívám, že tak jako nebyla dobře zorganizovaná setkání v Mnichově 1938, tak i toto setkání v Mnichově 2025 nebylo zcela otevřené, aby dalo zaznít širokému spektru názorů, postřehů, chcete-li i pocitům všech obyvatel Evropy. Výmluvný však byl smutný závěr projevu ministra obrany Spolkové republiky Pistoriuse, tedy státu, který byl hostitelem konference. Podruhé již upozorňuji, přečtěte si oba projevy. Nadpis tohoto mého článku je kritikou mnichovské konference. Takto nemůžeme přistupovat k situaci, kdy si musíme uvědomit, že jestliže hoří dům, tak hasiči vědí, že musí hasit. Sousedé vědí, že musí vzít vědra a nosit vodu a ne se hádat a vyhrožovat. Přece i my Evropané si musíme uvědomit, co jsme zavinili. Problémy, ve kterých se současná Evropa utápí, nejsou zcela náhodné. Ne vždy musely být záměrně vyvolány, ale jsou zde. A první, kdo je musí řešit, jsme my, a to my občané každé jednotlivé země tím, že náš přístup bude zodpovědný, pravdivý, ale také není možný bez kritické diskuze. Ano, musíme také odpouštět, protože jsme-li demokratické státy, tak hlas každého z nás musí být hlasem zodpovědným.

Pokud budeme hlasovat vždycky jenom abychom získali další zvýšení mzdy, důchodu a další výhody a zapomínali, co je občanská vzájemnost: otázka bezpečí a zodpovědnosti za výchovu nové generace, aby její vzdělávání mohlo pokračovat, proti tomu musí každý z nás říci: „Ano, i já nesu svůj díl odpovědnosti.“

Nyní budu pokračovat a mnozí budete přesvědčeni, že se vyhýbám a že mlžím, nebo že chci překrýt vlastní problémy společenství, do kterého patřím, a to problémy Církve. Církev nežije na ostrově, nejsme v „Distric of Washington“ DC, či státem Vatikán. Jsme součástí společnosti a její život, procesy, které v ní probíhají, se přenášejí i do života církve. Už podruhé vedeme diskuse. Ty první byly v rámci celostátního Plenárního sněmu (1997-2005), druhá diskuse se vede nyní v rámci takzvané synodální cesty. Zapomínáme ovšem, že výměna názorů je potřebná, ale každý musí postupovat zodpovědně s vědomím svých znalostí, svých schopností! Přitom je nutné respektovat principy a zákony, jak v naší společnosti, tak i principy, které jsou dané v církvi. Naší povinností je přistupovat k diskuzi. Slovo „diskuze“ se odvozuje od „dia-logu“, tedy dva, „dvě strany spolu hovoří“, jedna druhou respektuje a také si je vědoma určitého strukturálního dělení, které je nutné na základě odbornosti, anebo také v případě církve i jejích principů, které se odvozují od působení Ducha Svatého, což je prostředí víry.

Jsme společenství křesťanů věřících v Trojjediného Boha, které je formováno vyznáním víry. Letos vzpomínáme 1700 let od Nicejského koncilu, kdy církev, která prošla třemi stoletími těžkých perzekucí, vězněním, mučením, popravami, pronásledováními, dostala svobodu a zjišťujeme, že mnohé otázky, jak věroučné, tak i disciplinární, jsou v různých oblastech chápány různě. To vyvolává diskusi. Jistěže občas i na Nicejském koncilu někomu ujely nervy, avšak takto církev vyšla posilněná a nastupuje cestu, která přivodí vznik nové civilizace. To je neuvěřitelné! Civilizace, která je symbolizována katedrálou, mostem a univerzitou.

Při nedělní, můžeme to nazvat „manifestací“ - já bych řekl „protestu“, jsme byli svědky tříproudového shromáždění, kdy jedni byli zasaženi kauzou doktora, kněze Orko Váchy, kterého si vážím pro jeho vzdělání, pro jeho práci, kterou vykonal, ale případ „Břevnovské sýpky“ je určitým neštěstím. Zapomíná se na to, že i církev je pluralitní společností s určitými názory, ovšem normou jsou i předpisy, o kterých jednala liturgická komise. Dovolím si připomenout papeže Františka: „Musí se dbát na každý aspekt bohoslužby a je třeba dodržovat každou rubriku, aby shromáždění nebylo ochuzeno o to, na co má právo.“ (Apoštolský list Desiderio desideravi) Myslím, že tento případ bude dořešen v Brně vzhledem k církevní příslušnosti.

Ohlas, který tato kauza vyvolala, se asi stane i tématem biskupské konference. To je setkání, kde si mohou jednotliví biskupové uvědomit, v čem byla zanedbána formace, případná znalost norem. Každý kněz dává slib poslušnosti a věrnosti nauce církve a svému biskupovi. Je třeba si uvědomit, že biskup pak musí jednat podle kanonického práva. Je třeba také asi širší diskuze, o podobných aktivitách, které se konají v Dašicích a celebrantem je P. Hanák.

Druhou skupinou bylo vystoupení jistých lidí, kteří spolupracují s nadací Svědomí národa. Ovšem obvinění, která zazněla a stále připomínaná, jsou skutečně fabulací a ne-li jakýmsi zápasem, který je zaměřen na konkrétní osoby, teoretické „viníky“. Vyhlášení policejního ředitelství z roku 2021 jasně říká, že v církvi nedochází k těmto zločinům, aniž by byly vyšetřovány, aniž by byly trestány. Samozřejmě, že během let jsou vydány nové zpřesňující směrnice ze strany církve. Také se realizovaly semináře a konference v samotném Parlamentu ČR. Byla i jednání s příslušnými orgány státu. Náš požadavek na prodloužení lhůty promlčení a zvýšení trestní hranice byl podán právní cestou. Bylo nám ale vysvětleno, proč tomu tak nebude. Podle statistiky téměř polovina těchto problematických činů (neříkejme, že jsou to vždy zločiny, protože to určuje soud, nikoliv řečník či pisatel článku), byly obtížně ozřejmovány a pochopeny a také, jak mně bylo řečeno ministryní spravedlnosti, i soudce má často otázku ve svědomí, co se skutečně stalo. Proto nedošlo k realizaci našeho podaného návrhu.

Třetí skupinu tvořili lidé, kteří jsou proti uzavření smlouvy Vatikán - ČR. Zde je potřeba říci, že mají právo na tento názor. Je však nutno říci, že některé transparenty, které tam byly neseny, jsou popřením demokracie. Jsou také popřením i zmíněných slov Václava Havla. Vše se odehrálo nejenom pod okny arcibiskupství, ale „hleděl“ na ně i zakladatel novodobého státu Československé republiky T. G. Masaryk. Jsou to jeho slova: „Bez slušnosti, zbožnosti a tolerance, nelze hovořit o skutečné demokracii!“ Mohu se odvolat na zbožnost u těch účastníků, kteří jsou věřícími a u druhých se mohu také dovolávat (i bez zbožnosti), aby diskuse byla vedena slušně a s úctou. Kéž bychom si uvědomili, že bez vzájemné úcty, ochoty ke spolupráci danou krizi - je to celosvětová krize - nepřekonáme. V této krizi jsou nejenom vnitřní nebezpečí, ale jsou i vnější nebezpečí. A víme, že, okamžiky, kdy se přikročí k řešení těchto krizí s hněvem, závistí a nenávistí, končí se pak válečnými konflikty. A máme nyní dostatek varování před těmito konflikty.

Poslední věta k mnichovskému summitu: Myslím, že jste mnozí nezachytili zlomený hlas a pláč hlavního organizátora tohoto setkání, pana Heusgena, hlavního poradce Angely Merkelové. Možná, že si uvědomil, že realizace Nord Streamu 2, na které spolupracoval, byla jednou z těch chyb, které se uskutečnily a mají podíl na neutěšené situaci.

P.S. Na základě rozhovoru doktora P. Marka Váchy s jeho diecézním biskupem Pavlem Konzbulem, které vedlo k narovnání a smíření, bych rád otci Orkovi poděkoval. Toto narovnání a smíření je důkazem jeho předchozí obětavé práce. Jsme jen lidé a také chybujeme.