Chybí nám horizont!

Milí a vážení přátelé, sestry a bratři,

dnes jsem mohl alespoň částečně poděkovat těm, kteří mě do jisté míry vrátili mezi vás, a právě prožívám první chvíle po dietním slavnostním obědě ve svém bytě. Rád bych znovu poděkoval za vše — především za vaše modlitby, které byly velkou podporou. Byly podporou nejen pro mě, ale i pro lékaře. Vzpomínám si na slova dávných lékařů, přátel i své rodiny, především na pana doktora Šmída z Hradce Králové, našeho pediatra, který vždy, když dával pokyny mamince, říkával: „Anežko, pamatuj si, lékař léčí, Pán Bůh uzdravuje.“ Proto můj dík především patří Pánu Bohu.

Byly okamžiky, kdy jsem byl částečně přesvědčen, že se s vámi asi již nesetkám. Ale díky Bohu jsem poznal, že On dal, abych mohl spolu s vámi znovu prožívat chvíle, které jsou nadějí. Vidíme, že ve světě se láme ten velký ledový příkrov polopravd, manipulací a někdy i lží.

Na druhé straně jsme však svědky toho, že válečné utrpení, terorismus a vlna absolutní hrubosti nekončí. Pro nás by měla být výzvou Ježíšova slova — ta slova, která nás vedou k pokoře, abychom neviděli jen třísku v oku druhého, ale i velké trámy ve vlastním, které nás někdy překrývají.

Díky moderním sociálním sítím jsem mohl sledovat dění v církvi. Mrzí mě především, že česká redakce Vatikán News přináší jen minimum informací a neukazuje nám to, co bychom měli také zakoušet ze života církve.

Myslím, že je velmi důležité, jak papež Lev XIV. vstupuje do proudů, které hýbou světem — zůstává pevný, ví, co je mír, co je spravedlnost, a umí se vždy postavit na stranu utlačovaných, ponižovaných i zabíjených.

Jeho včerejší vystoupení, v němž odsoudil vlnu antisemitismu, která otřásá naším světem, považuji za veliký vklad do této doby. Kéž bychom si i my uvědomili, že tato situace vznikla i proto, že jsme zapomněli, jak důležitou roli v životě jednotlivce i společnosti hraje víra.

Často jsme se radovali z toho, že můžeme pochybovat, že můžeme být lhostejní. Ale vidíme, že naše společnost se nestala ateistickou kvůli pětistypětapadesáti ateistům. Nebudeme asi tvrdit, že podle těchto našich statistik vládne v naší zemi ateismus — musíme však bolestně konstatovat, že v naší společnosti, v naší vlasti (a jsou to sotva dva dny, co jsme slavili 28. říjen), vládne skepse, neúcta k druhému, vypjatý egoismus a nadutost.

Na druhé straně ale díky Bohu — i v této situaci je v naší zemi mnoho lidí, jak ukázala i jména vyznamenaných, kteří jsou světlem v temnotě.

Musíme si však přiznat, že je třeba změnit vztahy v našich rodinách i ve farnostech. A musíme si uvědomit, že stojíme v době, kdy se rodí nová mapa světa. Je to jeden z dokumentů papeže Lva XIV. se dotýká bolesti, kterou vytkl i synodálnímu procesu — nedostatek vzdělanosti.

V jeho tradici k nám promlouvá svatý Augustin, učitel Západu a Církve. Promlouvají k nám v této tradici i slavní teologové desátého století — Viktor, Richard a další ze školy svatého Viktora v Paříži. V této tradici k nám hovoří také svatý Albert Veliký a svatý Tomáš Akvinský.

Chybí nám horizont!

Nedokážu pochopit — vedle antisemitismu — ten neustálý odpor a neuvěřitelné pomluvy proti muži, který nám stavěl horizont před oči. Václav Havel hovořil o horizontu, jak o něm četl či slyšel z díla Heideggera nebo Husserla, a jistě k tomu přispěl i profesor Patočka či jeho zeť Jan Sokol.

Ale už svatý Albert Veliký a svatý Tomáš mluví o horizontu, kde se setkává svět viditelný se světem neviditelným — svět, který osvěcuje. A právě tento horizont, toto světlo, nám ukazuje veliké dílo stvoření. Zadívejme se takto na tuto skutečnost. Ano, tento absolutní horizont je Ten, který jest.

Život, který nemá zakotvený smysl, život, v němž není víra, je život bez naděje. A tam, kde chybí naděje, se vytrácí i láska. A právě láska! Vzpomeňme na slavnou Velepíseň lásky apoštola Pavla, která kdysi zazněla na Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi.

Tak jako mi bylo v nemocnici uděleno požehnání Palladiem země české, připomínám: Palladium je symbolem největší naděje — naděje vítězství nad nacismem, symbolem naděje na vítězství nad komunismem.

Ne, neříkejme, že je málo času. Čas i prostor jsou kategorie tohoto světa. Naší nadějí je Ten, který jest, který je s námi. A v tomto velikém tajemství Boha, který se stal člověkem v Ježíši Kristu — jak nám připomene Lev XIV. při návštěvě míst, kde se před 1700 lety konal Nicejský koncil — nacházíme základ své víry.

To je skutečně bod, který nás vede k tomu, chceme-li mluvit o západní civilizaci! Ale vidíte, že to není podle kompasu. Západní civilizace vznikla tam, kde vyšel horizont — kde se rozbřesklo.

A rozbřesklo se v okamžiku, kdy člověk pochopil, že Bůh není osud, není Mojra, před níž se třásli pohanští bohové a hrdinové, ale že v tomto východu Slunce a Světla – Bůh není despota, nýbrž Otec. Člověk není hračka ani otrok — člověk je Boží přítel. Proto Kristus říká: „Vy jste moji přátelé.“ Nezapomínejme na tato slova.

A nenechme se svést knížetem temnot, který nám namlouvá: „Budete jako bohové.“ Kdykoli tomuto svodu podlehneme, strháváme svět i své okolí do bolestných katastrof.

Děkuji vám za trpělivost při četbě těchto mých řádků. Přemýšlejme o tom.

Jsou věci podstatné a věci, které si můžeme odepřít. Ale nikdo, kdo nechce žít v nudě, úzkosti a strachu, nemůže odmítat ono Světlo — Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha — Ježíše Krista. A to je celý úkol, ke kterému nás zve synodální cesta!

Organizační předpisy byly vždy různé, někdy až příliš sešněrované. Postavení ženy v církvi? Máme historické prameny a víme, jak významnou roli sehrály ženy v dějinách křesťanství, především nás Středoevropanů. V září jsme si tyto události mohli připomenout. Vraťme se k těmto kořenům — to není návrat do minulosti, ale návrat ke zdroji, k pramenům.