Kdo vytrvá, zvítězí

Učil jsem se ve svém životě několika jazykům, ledacos zajímavého mě přitom potkalo. Jen něco mi z toho zůstalo, což je škoda. Ale přišel jsem si na velmi jednoduchou metodu učení jazykům, kterou se snažím vštípit svým studentům.

Právě dnes jsem si – kdo ví proč - vzpomněl na svého německého kamaráda, s nímž jsem se nikdy neviděl. Jmenoval se Achim Schaubs a byl myslím z Gothy, z dřívější NDR. Jeho adresu mi sehnala moje babička, abych si s ním mohl psát a vzdělávat se tak v němčině. Achim byl starší než já a myslím, že měl rok před maturitou, zatímco já jsem byl v prvním roce gymnázia – tehdejší jedenáctiletky. Moc jsem němčinu neovládal, ale korespondenčně to jakž takž šlo.

Co jsme si psali, už nevím (určitě samé banality), pamatuji si jen, že Achim mi jednou napsal, že většina studentů posledního ročníku jeho školy po maturitě emigrovala do Západního Berlína. Bylo to v době, kdy ještě nestála berlínská zeď (postavena byla v roce 1961), rozdělující město na sovětskou a americkou zónu. Pak jsme si ještě vyměnili pár dopisů či pohlednic a Achim se nadobro odmlčel. Zřejmě následoval své spolužáky. Tehdy jsem se prvně setkal s podivnou realitou rozděleného světa.

Mé učení němčině bylo velmi nesystematické. Začalo vlastně hned po válce, v mých pěti letech. Moji rodiče si tehdy - aby mohli bydlet spolu (měli to dost komplikované) - našli domek v Hoře svaté Kateřiny na hranici s Německem. Bylo to ještě v době před konečným odsunem Němců z Československa. Měli tam pomocnici v domácnosti Hildu Zeinovou, která neuměla česky a někdy mi dělala chůvu. Můj otec tehdy pracoval na pile jako účetní; odtud se znal s Hildiným otcem, panem Zeinem. Zeinovi byli později odsunuti do Německa, ačkoliv byli proti Hitlerovi. V Kateřině byly jen německé děti a s nimi jsem se kamarádil. Jak známo, děti nemají s jazyky problémy a já jsem se s německými dětmi snadno domluvil, ač jsem se setkal s němčinou prvně v životě. Pokud se pamatuji, byly tam pěkné sousedské vztahy a já jsem se volně pohyboval po městečku. Byl jsem dítko velmi komunikativní, občas jsem v některé rodině – i v německé - zůstal na oběd. S jedním ze svých německých kamarádů jsem vyměnil svůj stříbrný řetízek s Pelíškem, bůžkem Prachovských skal, za slib, že mi udělá draka. Draka jsem od něj nikdy neviděl a řetízek už taky ne.

Pak jsme se přestěhovali do vesničky blízko Prahy a na němčinu se jaksi zapomnělo - nebyla na ni po válce nálada, takže jsem s úspěchem všechno zapomněl. Až někdy kolem mých deseti jedenácti let si moje maminka vzpomněla, že bych se mohl učit německy. Sama mluvila německy dobře, setkala se s mým otcem za války v Praze v Junkrsce (v Junkersových závodech), kde pracovala u stroje a posléze ve Fotostelle (ve fotooddělení) - měla nedokončenou grafickou školu.

Tak mě moje maminka učila německy, ale už jsem si nepamatoval z němčiny vůbec nic. Jako bych ji nikdy neslyšel. Zanedlouho mi maminka dala číst Andersenovy pohádky tištěné švabachem, patrně jedinou německou knížku vhodnou pro děti (odhlédneme-li od švabachu), kterou měla. Ale nějak jsem se s tím německým písmem popasoval a knížku jsem přečetl. Ještě ji mám schovanou. Dalo to dost práce, ale byly to krásné pohádky, motiv byl velmi silný a dítě se naučí všechno, když má motiv.

Na gymnáziu jsem nastoupil do třídy s výukou němčiny. Jedna třída ze dvou se učila německy a druhá z poloviny anglicky a z poloviny francouzsky. Kdo mohl tehdy - v polovině padesátých let - tušit, že angličtina bude jednou univerzální světovou řečí? Ve střední Evropě byla v padesátých letech „světovou řečí“ němčina. Já jsem se začal učit anglicky až mnohem později, ale daleko dřív, než k té její světovosti došlo - velice se mi líbila, mimo jiné proto, že je to jazyk jazzu.

Sice jsme měli na gymplu celkem dobrou němčinářku, ale moc jsem si ze školní němčiny neodnesl. Pamatuji si z té doby dvě německé písničky. Vtipnou Ober- Unter Ammergau a částečně – Lorelei. Paní profesorka zpívala pěkně. Pak jsem léta v němčině stagnoval, přesněji řečeno, zapomínal – neměl jsem ani praxi ani motiv. To až později mě k němčině vrátil – možno říct - sám život.

x x x

Když mi bylo sedmnáct, měl jsem mnoho času a málo peněz. Přečetl jsem si tehdy leták maďarské kultury v Praze (sídlila v Myslbeku) s nabídkou kurzů maďarštiny zdarma, a tak jsem na maďarštinu chodil asi tři roky. Náš lektor, Dr. Blaskovics, říkal, že pro Čechy učit se maďarsky je asi jako učit se chodit pozpátku. Není to indoevropský jazyk a má úplně jiná pravidla a zákonitosti. Například má 18 pádů, které jsme se ale neučili, učili jsme se jen akuzativ a množství postpozic (přípon), pomocí nichž se pády v maďarštině tvoří. A protože podle různých skupin samohlásek ve slově obsažených má maďarština dvě nebo tři varianty postpozic stejného významu, má těch pádů vlastně daleko víc. A nemá mluvnický rod.

Vzal jsem to tehdy důkladně - začal jsem chodit se spolužačkou z kurzu, jmenovala se Ildiko Nováková. Mluvila perfektně česky a patrně i maďarsky, na maďarštinu chodila kvůli gramatice. Dlouho jsem s ní nechodil. Když jsme si dali rande, často jsme se nesešli a oba jsme tvrdili, že jsme byli v daný čas na daném místě. Ildiko mi nebyla souzena a nebyla mi souzena ani maďarština, ač jsem se už docela domluvil. Například na vandru po jižním Slovensku s Lídou Oborskou jsem si povídal s osmiletým maďarským klukem, který nad jednou vesnicí zvědavě nakukoval do našeho stanu. Neuměl slovensky. Po svém odchodu se vrátil s balíčkem (nebo spíš s balíkem) slaniny, která byla jako máslo. Poslali nám ji jeho rodiče; asi to pro ně byla milá kuriozita - maďarsky mluvící Pražák.

Ale v pozdějších letech začali do kurzu chodit lidé, kteří uměli daleko víc než já a stejně jako Ildiko tam chodili kvůli gramatice. Bez učení (což bylo u mne obvyklé) jsem jim přestal stačit a přestalo mě to bavit. Neměl jsem motiv. Říkal jsem si, že mnoho Slováků mluví maďarsky a že to nemá pro mne futurum. Kdo mohl tehdy (koncem padesátých let) tušit, že jednou bude náš stát bez Slovenska a tudíž bez slovenských Maďarů a bez Slováků mluvících maďarsky. Dnes už znám bohužel jen útržky toho zajímavého a velmi harmonického jazyka. Jedna zajímavost: jen dva jazyky na světě (ani slovenština ne) mají slova s více dlouhými slabikami vedle sebe, nezávislými na přízvuku – čeština a maďarština. Proto se česká (a asi i maďarská) poezie těžko překládá do jiných jazyků, jak uvádí můj literární guru češtiny Pavel Eisner.

Škoda. Když člověk jazyk nepoužívá, jsou peníze a čas, které věnoval jeho učení, vyhozeny oknem. Naštěstí se u mne tehdy alespoň o peníze nejednalo a moc času jsem maďarštině taky nevěnoval.

x x x

Pak jsem si našel ještě jeden cenově výhodný jazykový kurz – španělštinu. Španělština se mi zdála být velmi lehká, což je v počátcích mnoho jazyků, ale měl jsem už srovnání s maďarštinou a němčinou. Když jsem přinesl učebnici domů, moje maminka ji otevřela úplně vzadu a bez slovníku a bez znalosti jazyka překládala texty do češtiny. Což je známka, že španělština je v podstatě - stejně jako italština - hovorová latina. Na klasickém gymnáziu měla moje matička poctivou latinu, z níž citovala zpaměti dlouhé pasáže. Já jsem měl bohužel latinu nepovinnou a zůstala mi z ní jen nepatrná stopa. Škoda, daleko líp by se mi v pozdějších letech učila italština a angličtina a možná bych se byl vrátil i ke španělštině. Když jsem chodil se svou budoucí první ženou, učil jsem ji – s mladickou vehemencí – španělsky. Ona si to sice nechala líbit, ale mé učení nebrala vážně. Některá slova ji pobavila. Namísto joven (chóven) – mladý, říkala rozverně chóvno.

Leč ve španělštině jsem vytrval jen jeden rok, po vojně jsem se k ní už bohužel nevrátil. Zdá se, že má výchova nebyla moc systematická – anebo byla příliš demokratická. Moje matka mě nikdy do ničeho moc nehonila, ani do učení před maturitou nebo před přijímacími zkouškami na „vejšku“. Ale ona sama žádný systém z rodiny neměla. Otec jí zemřel v jejích jedenácti letech a její matka pak jaksi pozapomněla, že má dceru.

x x x

Asi ve svých čtyřiadvaceti letech, když jsem pracoval jako konstruktér ve strojírenské fabrice, zorganizoval jsem výměnný zájezd našich mládežníků s německými odboráři ve Východním Berlíně. Němci nás tak trochu podvedli, neboť to byli spíš starší lidé a my - mládežníci do čtyřiadvaceti let. Zřejmě byli příliš dychtiví dostat se do Československa, kam (kromě Maďarska) jedině směli.

Bylo to v roce 1965, když už stála berlínská zeď. Tehdy jsem s očima navrch hlavy louskal nápisy vystrčené ze Západního Berlína do Východního (In paar Tagen ist unsere Parolle Heimat – brzy bude naším heslem vlast) a ptal se své německé partnerky, organizátorky výměny Luzie, co se píše na východoněmeckých transparentech obrácených na západ, z nichž jsme viděli jen rub a jichž bylo mnohem víc než západních. Řekla mi, že tam stojí – Konec sektoru. Byla to komunistka, která, tak jako mnozí východní Němci, držela ústa a krok.

Na společném večírku jsme družně popíjeli endéráckou brandy a po chvíli jsem zjistil, že pod vlivem alkoholu nemám v německé konverzaci žádné problémy. Menší problém měla má žena, která neuměla německy ani slovo. Poslal jsem ji - aby se trochu snažila - do hotelové recepce pro klíče od našeho pokoje. Naučil jsem ji německy číslo pokoje – 313 (dreihundert dreizehn). Ona přišla do recepce a řekla jen první polovinu toho čísla – drei Hund (tři pes).

Na oplátku přijeli naši němečtí kolegové do Prahy. Bylo to v květnu. Zavedli jsme je navečer k Národnímu divadlu a na most Legií a Němci v němém úžasu zírali na osvětlený Pražský hrad a další dominanty. Nebylo divu, Praha byla (i tehdy) a dnes teprve je mnohonásobně krásnější než Berlín. Měl jsem tehdy prvně v životě nádherný a povznášející pocit národní hrdosti. Ostatně, slyšel jsem už párkrát od cizinců (byť mnohem později), že Praha je nejkrásnější město na světě.

Když byla má mladší dcera Olinka ještě dítě, začal jsem jezdit s ní, se svou druhou ženou a později s jejími malými vnučkami Sofií a Julií, za sluníčkem na sever. Jeden z komunistických paradoxů. Můj kolega v práci mi tehdy doporučil východoněmecký poloostrov Usedom v Baltském moři, kde je údajně specifické mikroklima a v létě příznivé, slunečné počasí. Možná je to pravda. Jezdili jsme tam léta a nevzpomínám si (až na výjimky), že by tam nebylo krásně slunečno. Třeba si to po létech idealizuju. Voda v moři byla ovšem studená, leč osvěžující a často byly veliké vlny; to se nám líbilo. Proskakovali jsme spolu s mou malou dcerou nadšeně vlny a křičeli jsme: Gerlachovka, Mont Blanc, Mont Everest! Bylo tam přece jen větrno, vozili jsme si s sebou - tak jako Němci - látkovou ohrádku proti větru. Jezdili jsme tam rádi. Měl jsem tehdy jakous takous možnost konverzace v němčině, bylo tam pro nás poměrně levně, a hlavně - bylo to skutečné moře. Nezanedbatelným motivem pro mne byly naturistické pláže FKK, na které jsme chodili.

Párkrát s námi jela ženina mladší dcera Jana, tehdy asi patnáctiletá. Když jí bylo sedmnáct, jela na náš oblíbený poloostrov Usedom sama s kamarádkou. Zamilovala se tam do německého chlapce (kdo by to mohl čekat – v sedmnácti?), pořídili si dcerku, po menších peripetiích se vzali a on se za ní přistěhoval do Prahy. Pro mne nastala zlatá doba německé konverzace. Její chlapec a pozdější muž Volker neuměl česky ani pípnout. Pomáhal jsem mu s hledáním práce v autoservisech. Jeho prvního silvestra jsme strávili spolu my dva – já a Volker - pilně popíjejíce, v družném německém rozhovoru do rána. Seznámili jsme se (já a má žena) pochopitelně s Volkerovými rodiči Dieterem a Dagmar, a ti jezdili ochotně a rádi do Prahy a přebývali u nás, neboť rodina ženiny dcery bydlela v našem vícegeneračním bytě spolu s námi. Dieter mi doma na soustruhu vyrobil dřevěné sloupky, z nichž jsem postavil naši rozsáhlou knihovnu.

Volker ale časem mluvil česky líp než já německy a už se mnou svým rodným jazykem mluvit nechtěl. Má zlatá doba německé konverzace ale přece jen pokračovala díky častým kontaktům s jeho rodiči a dalším příbuzenstvem – s jeho prarodiči, tetami atd. Doba začátku Volkerova učení češtině byla všelijaká. Jeho spolupracovníci z autoservisu byli hoši, kteří pro vulgární slova daleko nechodili a jeho s gustem učili těm nejhrubším výrazům, jejichž slušný ekvivalent on vůbec neznal. A tak s mou ženou nevinně hovořil značně pokleslým jazykem. Místo „záchod“ říkal „hajzl“ a řekl jí, aniž tušil, co říká, „ty krávo“. Naučil se ale časem česky skvěle a brzy mluvil zcela bez akcentu – vzácný to jev. Jeho německý kamarád Manfred, který žil v Praze už léta a pracoval jako redaktor v rozhlase, mluvil česky daleko hůř a s typickým německým akcentem.

Byli jsme s Volkerovou německou rodinou v poměrně intenzivním kontaktu a leckdy jsme se nestačili divit. Jsou to úplně normální, hodní lidi, ale přece jen jisté rozdíly ve smýšlení tu byly. Východní Němci přešli prakticky ze dne na den z jedné totality do druhé. Než se stačili vzpamatovat, měli totalitu komunistickou, jíž sice byli poslušni (asi více než Češi), ale která jim k srdci rozhodně nepřirostla. Volkerovi rodiče, moji vrstevníci, se oba narodili nedlouho po začátku války. Jedině jeho dědeček byl jako řadový voják v Rusku; odnesl si odtud zranění a zadrhávání v řeči. Kdo ví, co všechno prožil - nikdy o tom nemluvil. Býval pekařem, dostal jsem od něj jeho krásnou bílou pekařskou zástěru, používám ji na chalupě a má žena s oblibou peče špekový koláč s cibulí, který se od něj naučila.

Volkerův bratr (tehdy asi 25 let) mi jednou vyprávěl vtip: Přijde Hitler do nebe (!) a povídá: Svatý Petře, já bych se rád ještě jednou podíval na dva dny na Zem.“ Svatý Petr ho pustí, dva dny jsou pryč, dva měsíce jsou pryč, za dva roky se Hitler vrátil. Svatý Petr povídá rozzlobeně: „To jsme si nedomluvili, pustil jsem tě na dva dny a tys byl na Zemi dva roky!“ A Hitler na to: „Víš, svatý Petře, ono je na Zemi ještě moc Židů.“ …

Bavili jsme se jednou s Volkerem o Hitlerovi, o válce, o holocaustu a Volker řekl: „No a co měl Hitler dělat, když Židi v Německu způsobili tak těžkou krizi?“… Samozřejmě jsme o tom chvíli diskutovali, ale mám za to, že se taková klišé, natlučená generacemi do hlav, těžko z nich dostávají. Kdo jiný mu tuto „myšlenku“ implantoval, než jeho rodiče a prarodiče? Opakuji, že to byli normální, hodní lidé.

Zažili jsme s našimi německými příbuznými mnoho hezkého i veselého. Moc nám pomohli, když jsme přijeli do Weissenfelsu k Volkerovým prarodičům, se škodovkou 135, silně pošramocenou, když nám cestou vytekla z chladiče voda. Odtud jsme posléze přejížděli přes hranici NDR – NSR k našemu kamarádovi emigrantovi - do NSR, do Ravensburgu. Bylo to na jaře 1989. Východoněmečtí pohraničníci nás drželi přes 4 hodiny, nemohouce pochopit, proč my, Češi, jedeme přes německo-německou hranici z NDR do NSR. Celou tu dobu si asi vyjasňovali, jestli nejsme špioni. Možná si mysleli, že chceme emigrovat. Vysvětlovat jim tak triviální věc, že jedem navštívit kamaráda, bylo marné.

Volkerovi příbuzní nás navštěvovali v Praze na Vinohradech. Jeho teta Claudie nemohla pochopit, na co máme asi dvacet druhů koření, když ona používá jen pepř a kmín. Jeho strýc, policista, nemohl pochopit, proč přecházíme křižovatku na červenou, jen nad námi vrtěl hlavou. Moc jim všem chutnala česká kuchyně a pochopitelně pivo. Když jsme měli vepřovou, knedlík, zelí, druhý den si k snídani mazali chleba studeným zelím – tak jim naše zelí chutnalo. My jsme zase na návštěvě u nich na zahrádce s chatičkou nemohli pochopit, že mají nalajnováno, kde můžou mít stromy, kde keře a kde jahody a že to dodržují. Prvně jsem na návštěvě u Volkerových rodičů jedl Eintopf, byl moc dobrý. Měli jsme u nich v Anklamu později skvělou základnu pro naše dlouhé a únavné cesty na Balt a také do švédského Göteborgu k mému strýčkovi. Když jsme se vraceli se ženou z Göteborgu, přespali jsme u Dietera a Dagmar v Anklamu a vyprávěli jsme jim své zážitky z cesty. Líčili jsme jim mimo jiné, že jsme viděli švédskou rodinu, kde nejstarší dítě bylo žluťásek, mladší bílé, ještě mladší opět žluťásek a nejmladší zase bílé. Dieter a Dagmar nám řekli: To by se u nás nemohlo stát.

Někteří lidé nemají němčinu rádi, říkají, že jim zní tvrdě. Myslím, že to není pravda. Možná je to neblahá paměť řeči německých oficírů z války, podporovaná filmy. Například znělé souhlásky b, d, g má němčina daleko lehčí a čeština tvrdší. Mimoto má němčina v různých místech různou výslovnost. Území Německa je daleko větší než české a i rozdíly v dialektech jsou větší. A je tu také rakouská němčina s odlišnou výslovností.

Úplně jsem zapomněl zmínit učení a používání ruštiny, ale nebudu s ní unavovat. Ono stačí těch několik dalších jazyků, jimž jsem se kdy učil. Zmíním jen, že jsem rusky už docela dobře mluvil (potřeboval jsem ruštinu v práci), ale už jsem ji zas hodně zapomněl.

x x x

Jeden čas jsem pracoval na ministerstvu pro technický rozvoj a dělal jsem spolupráci s Jugoslávií – ještě za totality. Jezdil jsem do tehdejší Jugoslávie, což byla velká výhoda. K mému štěstí odešel jinam chlapec, který dělal spolupráci s touto krásnou zemí. Měl jsem kolegyni Boju na ministerstvu v Bělehradě, s níž jsem mluvil německy (bývala učitelkou němčiny). To mi dost vadilo, a tak jsem se dva roky učil srbochorvatsky. Ten jazyk se mi zalíbil, už jsem se mohl bavit i o politice. Bohužel, Jugoslávii mi vzali, jazyk už dlouhá léta nepoužívám, zapomněl jsem ho. V kurzu jsem si zapisoval stejně či podobně znějící česká a srbská slova s odlišným významem. Možná jste se s některými setkali. Paroh je farář, strážnica je zadnice (Jugoslávci velmi rádi jezdili na hudební festivaly do Strážnice), prkno je p*del, slikati se je fotografovat se. A desítky dalších. Některá z nich mohou vyvolat hodně velké nedorozumění, jako například mrdati – pohybovat (se) tam a sem. Můj srbský strýček sklidil silně emotivní projevy nevole, když v přeplněné pražské tramvaji komusi řekl: nemrdajte. I ve slovenštině to slovo existuje ve stejném významu jako v srbštině. Srbská výslovnost se mi líbí, například když se mluvčí temperamentně položí do přízvučných slabik, podobně jako v italštině.

x x x

Po sametové revoluci jsme jezdili každý rok do Itálie, k ženinu bratranci, malíři, který tam léta žil jakožto emigrant. Italové v jeho působišti (na úpatí italských Alp nad benátskou nížinou) si ho velmi váží a po jeho smrti po něm pojmenovali náměstí v městečku Sarmede. Na cedulích je jeho jméno i s diakritikou: Piazza di Štěpán Zavřel. V Čechách bohužel známý není. Dětské knížky s jeho ilustracemi vycházejí po celém světě, i v Japonsku, jen v Čechách ne.

Štěpánovi italští přátelé neumějí anglicky ani německy, a tak jsme s mou ženou chodili asi tři roky na italštinu. Už jsme se s nimi docela dobře domluvili. Italština je krásná řeč a zpěvu a opeře moc sluší. Líbí se mi, jak se Italové krásně ve své řeči položí do přízvučných slabik. Ale Štěpán zemřel a my jsme tam přestali jezdit. Dnes si bohužel dovedu přeložit už jen pár slov v italských operách nebo filmech.

Ale chystáme se do míst, kde Štěpán žil, zase podívat. K pramenům řeky Livenza (očividně slovanský název), která vytéká přímo z hory a po pár metrech od pramene je z ní regulérní široká řeka pro velké lodě. K vinaři Foladorovi do Valdobbiadene, do města Vittorio Veneto, na horu Monte Pizzog, kde roste protěž a kde vám lezou do tašek osli, muly a mezci, a na mnohá další místa. Bydlet hodláme v krásném romantickém domě, kde Štěpán žil a který koupil jeho kamarád Maurizio a udržuje ho jako skanzen pietně v původní podobě. Štěpán si ten dům postupně upravil a stylizoval do romantizujícího románského slohu s množstvím oblouků, který paradoxně – po Čechovi - napodobují  Italové v okolí. Tak musím zase vytáhnout učebnici italštiny.

Dnes učím cizince česky. Učím je dílem v angličtině, dílem v němčině a někdy i v ruštině, kterou ale už moc neumím. Tolika jazykům jsem se učil a prakticky jen angličtina a němčina mi zůstaly. Tuto svou nedůslednou a přetržitou jazykovou pouť líčím na konci kurzů svým studentům a snažím se jim vštípit jednu jedinou, velmi jednoduchou a podle mne nejdůležitější zásadu a  metodu v učení cizím jazykům: Kdo vytrvá, zvítězí.