Zakřivení trojrozměrného prostoru si lze představit (pokrač.)

V minulém článku jsme se seznámili s novým modelem rozpínání a zakřivení vesmíru, jehož průběh rychlosti zde ukážeme. Nejdříve je ale třeba zodpovědět některé námitky:

„...popisujete, jak si představit rozpínání vesmíru ( a to ještě špatně), vůbec ne jak si představit jeho zakřivení (to jsou 2 rozdílné věci).“ libral

Rozpínání vesmíru si představuji podle Hubbleova zákona a jeho zakřivení je vyjádřeno zakřivením té přímky, která je zobrazením Hubbleova zákona. A protože oba tyto jevy existují současně, nepovažoval jsem za nutné je oddělovat. Přitom ten pojem zakřivení se mi jeví nevhodný, lepší by byla deformace nebo nelineární rozpínání časoprostoru ve velkých vzdálenostech. To proto, že hodnota Hubbleovy konstanty klesá se vzdáleností od nás. Tedy vzdálený vesmír se od nás nevzdaluje tak rychle, jak by měl podle přímky Hubbleova zákona. Zde je nutno podotknout, že vzdálenosti i rychlosti supernov zobrazených na Hubbleově diagramu jsou přepočteny na naši současnost. Hubbleův diagram také neřeší zrychlenou expanzi vesmíru, ukazuje okamžitou rychlost rozpínání k tomu datu, kdy byl vytvořen.
A další námitka:
„...myslím, že balónek je na představu dobrý – mimo jiné pěkně ukazuje, jak může rozpínání vesmíru nemít střed.“ libral
  Teorie balónku představuje rozpínání a zakřivení dvojrozměrného prostoru a k tomu použila tři délkové dimenze, je to tedy plýtvání v podmínkách nouze. A my zde řešíme model pro třírozměrný prostor a to tak, aby odpovídal pozorované skutečnosti. Teorie balónku tedy je nepoužitelná. Představit si můžeme třeba 10 dimenzí, ale je to neověřitelná fikce.
  Již několik významných kosmologů přiznalo, např. S. Hawking, nebo B. Greene, že neexistence středu vesmíru je pouze naše skromnost a víra, kterou zatím nikdo neprokázal.
  Jiní otevřeně říkají, že vesmír střed má, např. J.P. Luminet a spol. nebo Janna Levin.

A nyní k meritu věci:
Konstrukce v-D diagramu dle modelu.

V minulém článku zde byl prezentován model rozpínání a zakřivení vesmíru pomocí zúženého pružného pásku. Tento pásek jsem natáhl z 1m ( to je vzdálenosti krajních rysek) na 1,3m a zapsal délky jednotlivých úseků. Pak jsem si řekl: jestliže to natažení provedu za 1 sec. konstantní rychlostí, pak to znamená, že rychlost poslední rysky bude 0,3m/s. Rychlost ostatních rysek pak bude dána také velikostí jejich dráhy za 1s. Tyto rychosti jsem pak nanesl na svislou osu, původní délky úseků pak na vodorovnou. Zjistil jsem, že zakřivení toho grafu je nevýrazné, a tak jsem to původní zúžení pásku z 60 na 55 mm změnil na 53 mm v délce 1m. A zde jsou výsledky:

	1	2	3	4	5	Vzd.3-5
	0	250	500	750	1000	500
	0	335	658	980	1300	642
	0	85	158	230	300
	0	0,09	0,16	0,23	0,3

 Z tabulky je patrné, že toto rozpínání má střed na rysce 1, protože např. pozorovateli na rysce 3 se tento prostor nejeví ve všech směrech stejný. Ryska 1 je po natažení od něho vzdálena 658 mm kdežto ryska 5 jenom 642 mm. Zato pozorovateli na rysce 1 se jeví stejný, protože to samé bude mít na opačné straně.

Na grafu je vidět, že zakřivení jde stejným směrem jako na minule uvedeném Hubbleově giagramu, který zveřejnili astronomové z University of California.
  Tento model ukazuje, že představa o středu vesmíru je naprosto reálná a lze ji snadno vymodelovat. Také ukazuje, že rozpínání vesmíru je podstatně jiné než je např. expanze plynu ve válci s pístem. Tam se každý cm³ rozpíná stejně jako ty ostatní.
  Také v souladu s Hubbleovými diagramy názorně ukazuje, že rozpínání vesmíru není rovnoměrné. Poblíž středu je větší, zatímco s narůstající vzdáleností se zmenšuje. V tom lze také spatřit zakřivení časoprostoru.