Matematické modely jsou velmi užitečné, pokud popisují reálný svět. Pokud však popisují smyšlené představy a fantazie svých tvůrců, je třeba je odmítnout. A o tom to je.
K předminulému článku jsem obdržel tuto námitku:
„Člověče, jak si predstavujete treba takovou 3-sferu? 3-sfera je koule ve ctyrech rozmerech, ktera ma jako svuj povrch 3-rozmerny prostor. Matematici si dnes tuto sferu zobrazuji pomoci stereografickych projekci do treti dimenze, ale takova projekce tu kouli nezobrazi celou, ale vzdy jen jeji aspekt.
Vy tu pisete jako by byla hracka si tyto veci predstavovat. Ja mam zkousku z diferencialni geometrie a obecne relativity a zakriveny prostor si neumim predstavit jinak nez jako tenzorova pole na vicerozmernych varietach. Tenzorove pole je podobne jako skalarni pole (napriklad teplotni mapa), jenze kazdemu bodu je prirazen tenzor (krivosti, torze, metricky atd)“ Apodemus
Dokážu si to představit stejně snadno, jako když na stole leží 3 hrušky a k nim si domyslím ještě čtvrtou. Pak si vymyslím její váhu a snadno spočítám, kolik váží všechny čtyři dohromady. Ale je to pouze matematický model, fantazie a fikce, se kterou se nehodlám zabývat. Jenže tak nějak dnes pracují matematikové a někteří teoretičtí fyzikové.
Představme si plochu stolu jako dvourozměrný prostor, a na ní leží list papíru, tedy 2D těleso. Když tento papír zvedne nějaká síla do třetí dimenze, on z toho 2D prostoru okamžitě zmizí, není tedy odsunut někam do dáli. Stejně tak může být jen částečně nazdvižen a pak vrácen. Pak je ho v tom 2D prostoru jenom třeba polovina.
A teď si tuto situaci převeďme do našeho 3D prostoru. Pokud by reálně existoval 4D prostor, pak bychom nutně ve vesmíru museli pozorovat mizení obrovských těles i celých galaxií nebo třeba jen poloviny galaxie. A pak také jejich neskutečně rychlé návraty. Prostě najednou by tam zas byly.
Tedy Vám říkám, je to fikce, a pokud chceme vytvořit reálný model vesmíru, nemůžeme do této fikce odbíhat. Musíme ho vytvořit v těch dimenzích, které skutečně máme k dispozici.
