Proč se integrujeme

Evropská integrace, jež s většími či menšími úspěchy probíhá od konce druhé světové války, je bezesporu unikátním jevem. Propojování národně a územně vymezených států, které se uskutečňuje na třech úrovních, totiž politické, ekonomické a kulturní, je poprvé v historii vytvářeno zezdola – samotnými státy, respektive jejich vládami. Vzhledem k tomu, že vlády všech integrujících se států lze považovat za demokraticky zvolené, je nasnadě říci, že vazby mezi státy se budují z vůle samotných občanů.   Právě jeho demokratický a lidový charakter odlišuje dnešní sjednocování Evropy od všech předchozích. Ta vznikala výhradně na základě agrese jedné země, která ostatní integrovala svými výboji. Celoevropské impérium tak budoval například starověký Řím. Středověkou Svatou říši římskou, jež vytvářela vazby mezi jednotlivými panovníky, můžeme považovat za projev kulturního imperialismu papežství, které se za účelem šíření svých idejí pragmaticky spojilo s německým státem. V novověké historii na základě svých výbojů budovaly mezistátní vazby kupříkladu napoleonská Francie či hitlerovské Německo.

Jedinečnost dnešních integračních procesů nahrává jejich liberální interpretaci, ve které jsou pokládány za projev konečného zmoudření či osvícení Evropanů a jejich vlád. Pro liberály, kteří věří v dějinný pokrok, představují projekty mezinárodních organizací důkaz toho, že lidé a jejich vlády si vzali ponaučení ze série válek, které zasáhly Evropu v průběhu novověku a zejména 20. století.

   Proti tomuto nadějnému výkladu ovšem stojí interpretace realistická, neméně vlivná, pro niž je poválečné propojování Evropy jen jiným vyjádřením mocenských zájmů evropských zemí. Realisté považují mezinárodní organizace za pouhé nástroje vlád určitých zemí k prosazování jejich vlivu. Evropská unie je v této perspektivě jen instrumentem, který nahradil válku, neboť je zrovna mocensky výhodnější.

   V této práci předkládám konstruktivistický výklad evropské integrace, jež, dle mého názoru, dialekticky překonává svár liberální a realistické interpretace. Zatímco pro realisty je původem veškerého lidského jednání snaha navýšit svou moc, v liberální perspektivě je základem touha po blahobytu, který vychází z míru. Konstruktivismus předkládá nový výklad, ve kterém je základem lidského jednání naplňování vlastní identity, respektive jednotlivých idejí, z nichž se skládá. Totožnost lidí, vyjádřená jejich vládami, může nabývat nejrozmanitějších podob. Evropská integrace je pak považována za interakci rozličných identit současných evropských národů.

   Realisty vyzdvihovaná touha po moci je nepochybně vlastní nejedné evropské společnosti, její míra se ale může s vývojem identity zásadně měnit. Srovnejme, kupříkladu, mocichtivost a militantnost vilémovského a hitlerovského Německa s jeho pacifičností po druhé světové válce. V německém případě neobstojí liberální argument, že vojenský duch byl Němcům vnucen jejich vládami, neboť v ostatních zemích v podobném stavu (Rakousko, Maďarsko) se žádné srovnatelně agresivní režimy k moci nedostaly. Míra akcentu moci je částí identity každé společnosti.   Pozoruhodným je vznik společné evropské identity, která se nepochybně začala vytvářet již v zemích Šestky (EHS). Státy, které roku 1960 založily konkurenční ESVO, disponovaly prokazatelně odlišnou identitou. Skandinávské země dávaly zvýšený význam své neutralitě a tradici sociálního státu, který by výdaje do společné kasy ohrozily. Otázkou ovšem zůstává, proč nevztáhly princip solidarity také na ostatní národy.   V případě Velké Británie však za její počáteční zdrženlivostí stála spíše její koloniální tradice, zdůrazňující zejména mocenský vliv. Po jejím obratu v 60. letech došla pravděpodobně k poznání, že vliv na světové dění přináší právě účast v mezinárodních organizacích.   De Gaullův obrat ve francouzské zahraniční politice pak lze chápat jako dočasný akcent na národní totožnost, který převážil nad osvícensko-humanistickou identitou, v jejímž zájmu jednaly předchozí vlády.

   Realistický výklad můžeme popřít argumentem, že participace v mezinárodních organizacích zajišťuje vliv stejně jako plná suverenita vyplývající z izolace. Kdyby ale státy skutečně zmoudřely, jak tvrdí liberálové, jednaly by jednotněji a bez zbytečných obstrukcí.