Ve sporech, klamu a válkách žijeme stále

Je mnoho vzdělaných občanů, kteří při čtení novin, poslouchání rozhlasu, sledování televize a zpravodajství třídí všechno co jim je předkládáno. Mají rozumnější a soudnější názor na domácí i světové dění.  Používají svůj „selský“ rozum opřený o vzdělání, zkušenosti, pamatují si a srovnávají. Ale hlavně třídí vše, co doléhá k jejich uším, zrakům a myslím.

Svět a společnost kráčí jako každý den dál a pokračuje v dobrém i horším ve své existenci. Jsou ovšem stále ohrožovány více či méně bláznivými „politiky, ambiciózními jestřáby, touživci po stále větším bohatství a vlivu“ z různých míst planety. Vedle menších i větších válek, kde se skutečně střílí, kde smrt kosí většinou nevinné, jsou kolem nás další války. Jsou to války konspirační, informační, ideologické, propagační, vlivové, finanční a další. Není jednoduché se v tomto digitálním, virtuálním guláši  vyznat. Mimo jiné také proto, že většina populace na to nemá čas, nemůže a mnozí ani nechtějí to všechno vnímat. Mají své dobrovolné povinnosti a odpovědnost ke své práci, k rodině, spoluobčanům a své zemi. Každý den musí vyjet vlaky podle jízdních řádů, autobusy a startovat letadla. Pekaři musí upéct chléb a housky, děti jít do školy, švadleny šít pyžama a košile, prodavačky do obchodů, vědci a technici do svých laboratoří a provozoven atd.  Tito lidé vytvářejí s miliony svých spoluobčanů nové hodnoty a národní důchod.

Pak je tu u nás kolem 1,100.000 státních zaměstnanců. Jsou placeni z daní občanů, firem. Jsou také potřeba k chodu státu a řízení společnosti. Ale je jich neúměrně moc. Každá vláda se zaříkává, že zredukuje státní aparát a zlevní jeho správu. Opak je pravdou. V roce 1922 připadal jeden státní zaměstnanec na 143 občanů. V roce 2012 na 40. Státní zaměstnanci tvoří dnes polovinu pracovních sil v ČR.   

Ale vedle nás normálních lidí, skuteční a různí paraziti číhají na své kořisti a snaží se urvat další sousta. Všechno soukromé již bylo rozkradeno a přerozděleno. Zbývá pouze veřejné bohatství a veřejné peníze v rozpočtu země. Ty jsou v jejich hledáčku. Příkladů habaděj. Tunel Blanka v Praze, Opencard, šmejdi řádí ve všech krajích a státních podnicích. Jako stát v tom nejsme sami. Šmejdi mají pasy do celého světa. Míchají se světem, jeho řádným chodem a pořádkem. A k politování je nutno říci, že se jim to i daří. Ukazuje se totiž, že zítřek nebude lepší než dnešek  a dnešek je horší než včerejšek. Bohužel. Přes tento stav nemůžeme  být pesimisty. A těmi zůstaneme, když nebudeme lhostejní k takovým jevům.

Milan Dubský