Oko bere aneb ještě nepřišel skutečný slunovrat

Dvacet jedna roků normalizace 1968-1989 nás natolik skrouhlo, že jsme se z toho nevymotali ani za čtvrt století.  Z mediálně zbahnělého informačního rybníka nelze vylézt čistý. Vždy jen s nánosem některé názorotvorné skupiny.

Necháme se semlít několika  desítkami kmotrů, jejichž zisky odtékají díky klausovské éře 1992-1913, s několika smírčími přestávkami sociálně demokratických vlád s pečetí oposmlouvy a konče Klausovou abolicí? Svrabem drog a hazardu, lichvou, metylalkoholovou vlnou, vyčuranou menšinou proradných advokátů a amatérskými cvičeními zákonodárných strávníků v poslanecké závodce 4.cenové skupiny, ale s platy a bonusy špiček nejvyšších českých hor? Necháme si i nadále diktovat partajními sekretariáty, které nám vždy při „ svobodných“ volbách dodají seznam zastupitelů a my je zvolíme? Zbavíme se stádního všežravého konzumního způsobu života, když nakupujeme v řetězcích, které nám spoutaly soudnost, potraviny a mnoho zboží, které ani mohdy nepotřebujeme, za ceny, které i v těch největších akcích a slevách, jsou o mnoho výše, než jejich reálná a skutečná hodnota v poměru 30% nákladů včetně mezd, jejichž podíl jde trvale dolů, ku 70% zisku? A to vše v oceánech půjček a dluhů?

Není to ovšem všechno tak černobílé, ponuré a jednoduché. Jsou na stromech našeho života i nové větve, zeleň, pupeny a plody. Ale my nejsme dostatečně vnímaví. Přicházíme často až v druhé řadě na vinobraní, když to nejlepší, které bylo vytvořeno a vypěstováno skutečnými aktéry  je již sklizeno a odvezeno v přeměně peněz do bank a trezorů, které jsou v rájích. Nenacházejí se na mapách naší země. Co s tím uděláme?