Měl to být slavnostní den...

Betlémská kaple. Desítky rodičů a příbuzných. Do sálu vcházejí vyrovnané řady absolventů bakalářského a magisterského studia nejmenované soukromé vysoké školy. Za zvuku fanfár vstupují rozvážným krokem a s vážnými obličeji učitelé a profesoři v černých talárech vedení rektorem v červeném oděvu. Chvíli jsem měla pocit, že se čas zastavil a na kazatelně se co nejdříve objeví ten, kvůli kterému známe Beltémskou kapli z hodin dějepisu.

Předstoupí rektor s úvodním projevem. Sdělí nám, jak výbornou školu, i když soukromou, naše děti navštěvovaly. V té chvíli jsem ještě ochotná s ním souhlasit. Koneckonců měla vždy tu nejlepší pověst mezi soukromými školami, které jsou v naší zemi stále brány jako něco horšího, protože placeného. Pak se dozvíme, jaký mají soukromé školy náskok před těmi státními, protože na rozdíl od nich, ony se školným, které bude stejně brzy plošně zavedeno, už umějí nějakou dobu pracovat. Dozvíme se, že ty originální školní hábity navrhla známá návrhářka, že jeden z profesorů je zároveň profesorem jedné zahraniční univerzity a jak úroveň státního školství upadá. Stačí zavítat do Plzně. Sice nechápu, proč má takovou potřebu dělat reklamu škole, kterou jsme si koneckonců vybrali už před lety, nicméně stále čekám, kdy zaznějí nějaká slova o hodnotách, morálce, hrdosti na odvedenou práci studentů. Slova, která by se přece jen více hodila k prostorám, v nichž se nacházíme. No, něco málo vět podobného ražení na úplném konci proslovu padlo a vlastně zapadlo.

A pak nastupují usmívající se absolventi.  Vystoupí na pódium, složí slib, potřesou si s rektorskou rukou, převezmou diplom a každý po svém se rozloučí pokývnutím hlavy, úklonou či pukrletem. Do očí se mi tlačí dojetí, můj bývalý muž si chystá fotoaparát na chvíli, až abeceda dojde k naší společné dceři.

“Už je tam T,” šeptá nervózně. “Se nachystám,” začíná se pomalu zvedat ze židle.

“Helena Stehlíková,” ozývá se z pódia a naše dcera je další na řadě. Její otec vybíhá do uličky, aby to stihnul. Místo i jeho jména se ozve: “Markéta Žáčková...” natěšený otec ztuhne a nechápavě se po mně podívá.

“Co je, teď přece měla být Kristýna, ne?”

Ta zůstává stát pod pódiem a udiveně se rozhlíží. Procedura pokračuje. Nastupují absolventi magisterského studia a bývalý muž se vrací na své místo. Tváří se vražedně a mně je strašně líto, že se něco takového muselo stát právě naší dceři. Ještě že jsme sebou nevzali bývalou tchyni, napadá mne. To by byl skandál, byla by schopná začít řešit situaci hned - obřad neobřad. Čekám, co se bude dít dál a cítím, jak mne opustily poslední záblesky slavnostního pocitu ze dne, který měl být výjimečný.

“Vidíš, ona sem ani nechtěla jít a já jí ještě říkala, jak jsou ty rituály důležité...” šeptám jejímu otci, který čím dál víc připomíná Papinův hrnec v akci.

Poslední magisterské diplomy jsou rozdány a na stole zůstaly tři červené krabičky. Po chvíli trapného ticha se ozve: “Nikoliv poslední bakalářka umění Kristýna V.” a dcera konečně vchází na pódium. Sál poněkud zašumí. Všem dojde, že něco není tak, jak být mělo, zejména poté, co se muž v černém taláru chvíli zmateně přehrabuje v diplomech, aby nakonec zavrtěl hlavou a Kristýně pouze potřásl paží. Ta se otočí do sálu, rozhodí prázdnýma rukama a ukloní se. Sál se směje a tleská. Já čekám na nějaké slovo omluvy nebo vtipného vysvětlení. Nic.

Na pódium vystoupí dva absolventi se závěrečnou řečí. Z řeči je rádobyvtipná scénka, čtená z papíru. Raději vypínám sluch, protože vnitřnosti se mi začínají kroutit nad nevhodností a trapností toho všeho. Zapnu až při posledních slovech jejich výstupu: “Tak a jdeme na pivo!” a představuji si Mistra, jak padá studem z kazatelny.

Ceremoniál končí, rektor s červenou krabičkou (od známé návrhářky) na hlavě vážně kráčí k východu a otec se začíná zvedat ze židle.

“Tak to takhle nenechám,” sdělí již nahlas a běží za červenou postavou mizící ve dveřích. Jdu za ním, protože já to tak nenechám taky.

Rektor kráčí po chodbě, usmívá se na fotografku kráčící pozpátku několik kroků před ním a do ticha chodby se ozve mohutný bas rozezleného otce: “Můžu s vámi mluvit?”

Rektor stále s úsměvem na rtech ukáže na další dveře do převlékárny. Vstupujeme za ním.

“Já jsem nějaký V., moje dcera je Kristýna V. , jedu sem až z Brna a vzal jsem si dovolenou, abych byl u toho, až dostane diplom a vy ho nakonec nemáte? Můžete mi to nějak vysvětlit?!”

Rektor sundá z hlavy krabičku a vytáhne kapesník, kterým si začne otírat zpocené čelo. Vzhlédne do dvou metrů burácejícího otce a jenom vykoktá: “Já sám nevím, co se stalo, nedokážu vám to vysvětlit, je to samozřejmě trapné,” a otírá si tekoucí pot.

“To si pište, že je to trapné! Tak my tady se ženou platíme to vaše vychvalované školné a vy si ani nedokážete zorganizovat pořádně promoci?!” otřásá se sálek, který se postupně zaplní černými postavami zbytku profesorského sboru. Postávají, tváří se rozpačitě a hlas dál otřásá: “Máte vůbec ten diplom nebo ne? Pokud ano, tak já vás všechny,” rozmáchne se rukou, “žádám, abyste se vrátili do sálu a předali ho mé dceři tak, jste původně měli. Já vás žádám!”

Hřmí, my s právě dorazivší dcerou na něj obdivně zíráme a mne na chvíli napadne, jestli to není škoda, že jsme se před dvaceti lety rozvedli. Pak si vzpomenu, že tehdy se ještě zastat neuměl. Ale za tu dobu vyrostl, bojuje jak lev a je mu úplně jedno, co si o něm ta akademická obec myslí. Kromě rektora už koktá i manažerka školy. Nechají nás stát, přehrabují se ve zbylých diplomech a my se stále ještě nedočkali jediného slova omluvy.

Po chvíli dohadování, ze kterého zaslechnu:”A nedáme jít ten od Nováka, když nepřišel, pak to můžeme vyměnit...” se manažerka otočí ke Kristýně: “Kristýno a neodhlašovala ses z promoce?”

“Ne, já jsem se jen ptala, jestli si nemohu diplom vyzvednout jindy, ale pak jsem písemně potvrzovala, že se dostavím.”

“Aha, tak vidíš!” otočí se manažerka a dál zkoumá písemný seznam.

Přestávám věřit svým uším a očím. Stojíme dál a čekáme. Nakonec k nám přistoupí zatím opodál vyčkávající muž. Představí se jako majitel školy, zeptá se, jestli umíme anglicky a slušně se nám za celou tu nepříjemnost omluví. Inu, cizinec ze západu.

Profesoři se začínají převlékat, rektor s manažerkou stále studují seznamy, jsou stále zmatenější a vrhají nervózní pohledy směrem k nám. Jelikož se stále nic neděje, otec opět zahřmí: “Tak co teda bude? Jak to budete řešit?”

Otočí se k nám, jako by oběma teprve došlo, že majitel jim dal příklad řešení. Konečně se dozvíme, že diplom není, je jim to velmi líto a pošlou ho zítra kurýrem na domácí adresu. A pak k nám po celé té dlouhé době přistoupí rektor, podá nám všem ruku se slovy: “Velmi mne to mrzí a omlouvám se, že máte zkaženou promoci.”

Mne to taky mrzí. Mezitím jsem si vyslechla od dcery, jestli už chápu, proč se jí na promoci nechtělo. Ale hlavně mne mrzí poznání, že rychlost omluvy za chybu, která se prostě může stát, není přímo úměrná ani akademickému vzdělání ani titulům. Jednoho dne bude tato historka zdrojem rodinné zábavy a vzpomínek. Dcera a my to určitě přežijeme, že slavnostní den, až tak slavnostní nebyl, že v rodinném albu bude chybět fotka s hrdými rodiči a diplomem v ruce a koneckonců ho dostane poštou.

Život mne už poučil, že nic není náhoda a vše zvláštní a nezvyklé, co se nám stane, je zdrojem nějakého poučení a zamyšlení. Paní na studijním mohla mít nemocného psa, rektor problémy v práci, manažerka v rodině, ale...

Tato "povedená promoce" mne jen utvrdila v pocitu, že nemocí naší současnosti je neschopnost přiznat vinu a omluvit se. Zcela přirozeně a automaticky. A to ve všech vrstvách společnosti, bohužel i těch akademických, které by přece jen měly být příkladem budoucím generacím. Zřejmě je tento “obvyklý” postup brán jako projev slabosti a je ho schopen jen člověk srovnaný a vyrovnaný. Jen si zkuste vzpomenout, kdy se nám všem omluvil nějaký politik za zjevnou chybu, kterou udělal, za chybné rozhodnutí, či chybný výběr spolupracovníků. Bohužel moderním přístupem asi je - nejlepší obranou je útok a místo omluvy se většinou dočkáme zdůvodnění, že chybu udělal někdo jiný. A přitom - jak by se nám všem ulevilo, kdybychom uměli přiznat chybu a omluvit se. Každý, každému a všude. Co říkáte?