Opět neosobně osobní...

Následující text je jen vyjádření pocitů. Mých pocitů...

Asi už zase miluju. Jsem blázen. Masochistický sebemrskačský narušený blázen. Kdo by to byl řek, když mě vidí jak sebevědomě prezentuji prakticky cokoli, co odprezentovat mám, a to komukoli. Jsem přeci sebevědomá a nezávislá. A rozumná…

Proč se nikdy nepoučím? Kolik takových šílených vztahů jsem už zažila? Kolikrát jsem si se slzami v očích po rozchodu, ať už ho inicioval kdokoli, slibovala, že už nikdy…

A je to tu zase. Nesmím si to připouštět. Budu dělat jakože nic. Nic se neděje, vše je ok. Vždyť ho jen fyzicky využívám, nepotřebuju ho, vlastně ho vůbec nechci, jen mě teď na chvilku baví. A až mě bavit přestane, půjde odkud přišel. Žádný hluboký cit se nepřipouští. Žádné želvičky v břiše, pokaždé, když se máme setkat. Je mi vlastně jedno, jestli na mě má čas nebo ne. A rozhodně si neupravím program tak, abych vždycky měla čas já.

Vždyť jak říká má kamarádka, nikdy neměj čas, když ho má on, nevolej jako první atd. Nikdy nic z toho nedodržím.

Možná proto jsem zase … teda nejsem… mám srdce přísně pod svou kontrolou…