Jaro, kolo a já

Dnes jsem po pěti letech seděla na kole a opět se mi vybavily všechny důvody, proč jsem to pět let nedělala.

Je nádherné jarní počasí. Teda skoro letní. Týden se chystám, že tento prodloužený víkend strávím báječně a podařilo se.

V sobotu jsem byla s rodinou na Řípu. Ve čtyřiadvaceti poprvé, ale byl to moc pěkný výlet. Hlavně jízda autem se dvěma psi, kteří nejsou zvyklí na auto a i bez toho jsou dost nevychovaný :-) Ale stálo to za to.

Neděle byla ve znamení dokončení diplomové práce. Na tu úlevu jsem čekala od začátku roku. Teď už na ní prostě nezměním zhola nic a už je mi to i jedno. Jen vytisknout a nechat svázat. A je to J

Ale hlavní bod programu byl na pořadu dnes. Jízda na kole. Moje skoro osmnáctiletá sestra mi asi před čtrnácti dny řekla něco nelichotivého o mém úchvatném pozadí. Nejspíš v pominutí smyslů zapomněla, kdo jí půjčuje na cíga a komu zapomíná vracet… Ale to ne, můj zadek je skvělej a né placatej… a aby to i nadále tak zůstalo, tak jsem si naplánovala asi desetikilometrovou, pro začátek, vyjížďku na kole.

Na kole jsem neseděla asi pět let. Před pěti lety jsem byla se střední školou na cyklistiku. Do té doby mi kolo až tak nevadilo, ale na cyklistiku, jsem byla vždy poslední. Do mnohých kopců mě vyvezlo doprovodné vozidlo, taky kdo vymyslel, jet do nějakého podělaného kapu šedesát kilometrů? A ještě do kopce… Po čtyřech dnech každodenní jízdy jsem nemohla skoro chodit, dýchat a řekla jsem si, že peklo by pro mě znamenalo na věky věků jezdit na kole.

Pět let je dlouhá doba a některé vzpomínky vyblednou. Vybledly i tyto, ale dnešní projížďka je všechny opět oživila. Zadek možná budu mít pěkný (ani nevím, jestli jízda na kole je tou pravou metodou pro jeho zdokonalení), ale nebudu si na něj moc sednout, nohy se mi klepou a nemůžu popadnout dech. Všechen ten odpor se vrátil, ale já se nevzdám, nenechám se jím přemoci a ve středu..nééé… tak ve čtvrtek vyrazím zas.