Jak jsem šla na návštěvu aneb pořiďte si dům snů

Letěla jsem z práce, tramvaj na mě počkala, což se nestává každý den. Přede mnou celý volný víkend, což taky není samozřejmostí a tak jsem se těšila, jak si udělám siestu při svíčkách a pustím si nějaký fakt výživný film..

Zazvonil telefon. Když jsem přijala hovor, z druhého konce se ozval známý hlas mé dávné kamarádky, kterou jsem od její svatby vídávala už jen sporadicky. Oznámila mi, že musím, rozhodně musím, přijet na návštěvu a jestli mám volný víkend. Že musím vidět, jak báječně bydlí a jak se dobře vdala. A že si uděláme jen my dvě takovou malou soukromou kolaudačku. Takže sbohem siesto při svíčkách. Přislíbila jsem tedy, že přijedu v sobotu.

Zbrusu nové bydlo se nacházelo kousek za Prahou v luxusní čtvrti, ve které kdo měl barák pod šest milionů, byl už prostě předem vyřízený outsider. Po mírném bloudění jsem našla jejich dům. Tedy, aby bylo jasno, to nebyl dům, to byl kolos. Stavba byla obrovská a z venku vypadala jako nedobytný hrad. Blyštěla se novotou a vzbuzovala ve mně dojem čehosi neosobního, sterilního, přísného. Dům byl obehnaný zděným vysokým plotem a u vjezdu do garáží jsem zaznamenala kamerový systém. Garáže tam stály dvě vedle sebe. Byly obrovské.

Když jsme se přivítaly, oznámila mi, že manžel je na služební cestě přes víkend a že to bude jenom dámská jízda. Podala jsem jí dárek a květiny a vstoupily jsme do domu. Všechno v něm bylo obrovské, tedy aspoň mně to tak připadalo. V obrovské předsíni mi dala návleky ať si je nasadím na boty. Pak jsme vešly do obrovské haly, kde byl obrovský krb, obrovská plazmová televize, obrovská bílá sedací souprava, obrovská bílá křesla a obrovský moderní obraz na stěně. Marně jsem přemýšlela, co ta změť kuželů, kruhů a čtverců vlastně vyjadřuje.

V její obrovské kuchyni jsem se vysloveně ztrácela. Všechno bylo moderní, bílé , černé, stříbrné, občas nějaká jiná teplejší barva kdesi jako dekorace zoufale probleskla. V obrovité kuchyni se ledově skvěly snad všechny přístroje, které trh do kuchyní nabízí. Jenom různých kávovarů jsem napočítala šest. Dvě myčky, bezpočet různých jiných robotů, dvě lednice, z nichž jedna vyráběla sama i led. Pracovní desky byly z pravého leštěného mramoru který, jak mi vysvětlila, na náš trh dodává jen jediná firma. Skleněný stůl, skleněné židle, studená chromovaná světla, skleněné mrazivé dekorace v nichž jsem marně hledala nějaký teplý osobní otisk umělce. Usadila mě na jednu tu neosobní průhlednou nepohodlnou židli, která studila přesně tak jak vypadala. Chvíli jsem se na ní vrtěla, ne a ne si najít polohu a pak jsem si vyžádala polštářek. Přinesla malý bílý polštářek a zeptala se jakou chci kávu a přitom chodila od jednoho kávovaru ke druhému a vysvětlovala mi, co vše umí a jaké čáry z něho můžeme mít.. Vyjmenovala tolik druhů nápojů, že jsem se vtom ztratila. Z jedné té obrovské lednice vytáhla šampus, jahody a ze druhé led. Když jsem jí připomenula, ať ho neotvírá, že šampus nepiju, zasmála se a řekla, že si můžu dát co chci a šampus že tedy vypije sama. Řekla jsem jí, že bych si dala turka. Opovržlivě pokrčila nosík a řekla, že turka pijou jen chudáci a že mi udělá tedy obyčejný překapávaný kafe. Slovo obyčejný řekla s takovým despektem, až jsem se skoro zastyděla, že jsem si nevyžádala nějakou jinou nóbl kávu. Zapnula jeden z těch kávovarů, na stůl přede mě dala nějaké rákosové prostírání, které prý stálo taky majlant a postavila přede mě v bílém neosobním hrníčku kávu. Vyndala skleněnou hranatou cukřenku a řekla, ať si vyndám kolik chci kostek a zase ji uklidila. Na obrovském skleněném stole stál smutně jenom můj opuštěný hranatý bílý hrneček na bílém podšálku. Sedla si naproti mně se sklenkou šampusu v ruce. Zeptala jsem se, proč sem nedá třeba tu kytici do vázy, co jsem přinesla, že by to bylo veselejší. Řekla mi, že z kytek padá všechno možný a stůl by byl zapatlaný a musela by ho pořád leštit. Chtěla jsem namítnout, že existují krásné ubrusy a pak jsem to radši spolkla.

Řekla, ať dopiju kávu a že mě provede po domě. A pak že si objednáme hody a budeme si užívat. Nalila mi do sklenky šampus, i když jsem ho odmítala, vrazila do toho jahodu a led a se sklenkami v ruce jsme se vydaly na obchůzku obrovské stavby. V hale jsem se zastavila a prohlížela si obrovský krb. Mimoděk jsem položila sklenku se šampusem na krb. „Jéžiši! Zvedni to.“ vykřikla. Popadla jsem sklenku a zírala co se jako děje, co jsem provedla. Vysvětlila mi, že sklenka udělá na drahém obložení kruhy a že to nemůžu nikam jen tak pokládat. Odběhla a přiřítila se s nějakým černým hadříkem, kterým pečlivě otřela místo, kde předtím stála sklenka.

V dolní koupelně, která je prý hlavně pro hosty, mi dala přednášku, že až půjdu na záchod nebo se sprchovat co mám použít, jak to použít, co k čemu slouží a který toaletní papír je nejlepší. Při její přednášce jsem si připadala jak neandrtálec, který nikdy nebyl na wc a nikdy nepoužil sprchu. Řekla jsem jí, že já používám vlhčený toaletní papír a že ten tady nevidím nikde. Zarazila se a pak řekla, že ho dokoupí, že to není problém. S tím toaletním papírem jsem si prostě rýpnout musela, protože ta přednáška v koupelně už mi lezla krkem.

Vystoupaly jsme do patra po točitých schodech. Zábradlí, které vypadalo spíše jako okrasné než účelné, jsem se radši nedotýkala, aby zase nepřilítla s nějakým hadříkem. Nahoře bylo pět pokojů. Čtyři ložnice a pracovna. A samozřejmě další koupelna a wc. Ptala jsem se, proč mají dva sprchové kouty v jedné koupelně. Vysvětlila mi, že každý sprchový kout je trošku jiný a má i odlišnou stavbu a že jeden je její a druhý manžela. Ty dva sprchovací kouty a pracovna byly jediné prostory z celého domu, ve kterých člověk při troše dobré vůle našel i jakési známky osobitosti, teplých tónů a známky jakéhosi života.

Ložnice měli oddělené taky. To mi nepřišlo divný, protože to má dost lidí a je to i výhoda, nemusíte poslouchat, když ten druhý chrápe a můžete jít spát kdy chcete bez ohledu na to, že vás ten druhý vzbudí, nebo že vy vzbudíte jeho. Ložnice byly obě zařízeny opět ve strohém  bíločerném stylu, což mně přišlo děsně smutný a povlečení bylo saténově černé. Ty postele prostě vypadaly jak rakve. Obě ložnice na mě působily dost mrazivě. Ale proti gustu..

Otevřela poslední pokoj a já spatřila bílou dětskou postýlku a něco, co připomínalo vzdáleně, že je v domě miminko. Udiveně jsem se ptala, kde má to mrně a ona spiklenecky mrkla a řekla, že ještě žádný nemá, ale kdo ví, jednou třeba bude. Otevřela velikou bílou skříň a ta byla napěchovaná od shora až dolů jednorázovými balíky plen všeho druhu, různými potřebami a novými oblečky pro dítě snad až do tří let. Švitořila a švitořila a vedla mě zase dolů. Dole mě usadila zase na skleněnou židli. Objednala telefonicky pizzu, různé pochutiny a prostě všechno možný. Namítla jsem, že si můžeme něco uvařit, vždyť má plný lednice a ona, že přece neumí vařit, vždyť nikdy nevařila. Ptala jsem se, tak proč má tak velikou speciální kuchyň, když nevaří a ona že vaří, přece kávu a čaj. Chvíli jsme si povídaly, zavzpomínaly na staré časy, na školní léta a první lásky, znáte to, takové ty holčičí řeči. Pak se ptala, zda pořád bydlím vtom příšerným komunistickým paneláku, tak jsem jí řekla, že ano a že mi to nevadí, protože je to můj byt a tolik milionů na takovýhle barák nemám a ani je nikdy nevydělám. Pak přivezli jídlo a paní domu řekla, že si ho sníme venku na zahradě, protože je hezký počasí. Vedla mě cestičkou k altánu, kde byla i zahradní kuchyně a tam mě usadila do dřevěného polstrovaného zahradního křesílka. Křesílko mně přišlo mnohem přívětivější, než cokoliv uvnitř v domě, kde jste se báli i kýchnout.

Trávník kolem dokola kam oko dohlédlo vypadal jako namalovaný. Jedno stébélko travičky stejné jak druhé. Všude jenom trávník, žádná kytička, nebo záhonek něčeho, ani strom. Zvedla jsem se a chtěla jsem se projít po té trávě a podívat se na túje, které jako němí strážci stály podél plotu. Jedna jako druhá, stejné a přesně zastřižené. Sotva jsem šlápla na trávník, vyskočila z křesílka a řekla, že na trávu se šlapat nesmí, udělala bych tam podpatkem důlky a že musím po těch vyznačených cestičkách, které byly vysypány drobnými úhlednými bílými oblázky. To už na mě bylo fakt moc. Sundala jsem si lodičky a bosa došla až k plotu. Bedlivě mě sledovala jako ostříž. Musela jsem se v duchu smát. Pak jsem se zeptala jako by nic, jestli se v tom krytém bazénu může plavat, nebo jestli se na něj chodí jen dívat. Trošku se urazila, tvářila se dotčeně a pak mi nabídla pizzu. Snědla jsem kousek pizzy a snažila jsem se nedrobit, aby nepřilítla s nějakým vychytaným zahradním vysavačem a nedala mi zase nějakou lekci, jak mám jíst pizzu na zahradě. Na můj dotaz, proč nemá na zahradě žádný strom nebo květiny nebo tak něco, mi řekla, že ze stromů padá listí a že je ze všeho bordel a létají pak všude i včely a vosy.

Chvíli jsme si ještě povídaly, ale já jsem se tam necítila vůbec dobře. Ten pocit svázanosti, nesvobody, stísněnosti na mě dopadal jako černý stín. Bylo to prostě všudypřítomné. Představila jsem si, jak na tom asi bude malé dítě, které se do tohoto režimu v domě narodí.

Omluvila jsem se asi po hodince strávené na zahradě, že už musím jet a ona mě přemlouvala, ať tam zůstanu spát. Při představě, že bych zůstala v tom domě i přes noc a nedej bože špatně použila hostinský pokoj nebo toaletu, nebo snad šlápla někam, kam se nesmí, mi naskočila husí kůže. Loučily jsme se a že musím zase přijet. Řekla jsem jí, že bude lepší, když se sejdeme někde ve městě na kávě. Věděla jsem, že k ní už na návštěvu dobrovolně nepřijedu. U branky mi mávala a volala: „Měla by sis taky pořídit dům snů“. V duchu jsem se usmívala. To bych možná mohla, jenomže dům snů si já představuji úplně jinak.  

                                                                     -ed-