Cui bono?

Co může jít ruku v ruce s globalismem? Jednotné náboženství? To ještě ne, ještě není ten správný čas. Nejdříve se musí prosadit imperialismus a hegemonie.

   Vůdčí role, tedy hegemonie, je v mezinárodní politice spojována obvykle s dominantním vlivem jedné mocnosti. Pokud se prolétneme 19. stoletím, můžeme konstatovat, že toto století bylo obdobím politické a hospodářské hegemonie Velké Británie. Od poloviny dvacátého století začalo období hegemonie dvou supervelmocí a to USA a SSSR. To trvalo do konce studené války. Po rozpadu Sovětského svazu zůstala vůdčí role pouze USA, i když některé jiné země se snaží hrát roli hegemona alespoň v regionálním měřítku.

Pokud jde o ovlivňování politiky zeměpisnými faktory, tedy geopoliticky, jako je rozloha a poloha území, přrodní bohatství, podnebí či členitost terénu, tak značný strategický význam byl vždy přisuzován oblasti Blízkého východu, spojce východního a západního světa. Po objevení ropných ložisek pochopitelně tento význam ještě zesílil. Co tedy zkřížilo dobyvatelské plány Napoleona nebo Hitlera? Ostrovní poloha Velké Británie. A teď velmi zajímavý postřeh. Řeknete si, že Čechy jsou bezvýznamné, nijaké, malinké a že nemají geopolitický význam? Omyl. Čechy leží ve středu Evropy. Jsou chráněné ze všech stran, něco jako přirozená pevnost. Stalin a Bismarck vždy tvrdili, že kdo vládne v Čechách, vládne Evropě. Geopoliticky je naše země velmi zajímavá a nemusí mít vůbec ropná naleziště.

Když se tedy zamyslíme nad tím, proč se opět v dnešním světě dere do popředí právě imperialismus, je potřeba si připomenout, že jde o nadvládu jedné země nad jinými teritorii, buď s využitím ekonomické a politické dominance anebo s využitím vojenské síly. Takové impérium vytvořil v minulosti už Alexander Veliký a rozkládalo se od Řecka až po Indii. Další mocné impérium patřilo Sovětské říši a zahrnovalo 15 svazových republik a satelitní státy východní Evropy. Rozpad tohoto impéria nastal až na přelomu 80. a 90. let 20. století. Velká Británie patřila také k imperiálním velmocím a to od 19. století až do poloviny 20. století, pak se z jejich dřívějších kolonií staly nezávislé státy sdružené ve společenství národů.

V roce 1949 vzniká NATO. Po druhé světové válce začíná Sovětský svaz budovat průmysl a jeho politika se ubírá socialistickou cestou pod taktovkou nekompromisní vlády komunistické strany. Rok 1949 byl také rokem čínské revoluce. NATO funguje jako prostředek proti rozpínání socialistických systémů a jako nástroj imperiálních válek. Po pádu Sovětského svazu se z NATO vyvine schopný nástroj imperialistické expanze. Seskupuje všechny vojenské prostředky všech členských zemí a chrání zájmy svých nejsilnějších členů a hlavně zájmy USA. Od té chvíle sehrává NATO klíčovou roli ve všech amerických válkách. Soustředí se na rozbití Jugoslávie, na invazi do Afghánistánu, předtím samozřejmě stačí svrhnout Husajnův a Kaddáfího režim, kdy byli Husajn i Kaddáfí nejdříve něco jako kamarádi Západu a potom to byl už zlý Saddam a zlý Muammar. Husajn, prezident Iráku od roku 1979, má vyvíjet chemické zbraně a dokonce vyrobí i „superzbraň“, kterou chce použít přímo proti Izraeli. Pak vtrhne do Kuvajtu, což rozpoutá válku v Perském zálivu. Bez ohledu na porážku se pořád drží u moci, pak přinutí tisíce šiítů z jižních oblastí Iráku k útěku ze země systematickým ničením jejich území. Saddam už není kamarád, Saddam je terorista a musí zmizet. Kaddáfí, který je libyjský politický a vojenský vůdce se nejdříve podílí na svržení panovníka při státním převratu v roce 1969. Jako plukovník se pak stává nejdůležitější postavou vládnoucí vojenské rady. Založí Hnutí revolučních výborů, což je označeno jako nástroj terorismu a mezinárodních intrik. Kaddáfí se stává v očích Západu dalším teroristou, který unáší letadla, páchá teroristické útoky a stává se nepřítelem USA. Spojené státy Libyi uvrhnou do izolace ze stran mezinárodního společenství. V roce 1986 podnikne USA několik náletů na Libyi jako odvetnou akci za terorismus a uvalí na zemi ekonomickou blokádu. Kaddáfí se snaží o zlepšení vztahů se Západem. Marně. Stává se z něho mezinárodní vyděděnec. Zbytek už znáte.

V roce 1991 padne definitivně Sovětský svaz, pro budoucí globalismus je systém SSSR naprosto nevhodný. V Libyi fungoval také socialistický systém (bezplatná zdravotní péče, vzdělání, práva žen atd.). Pro budoucí globalismus opět nevhodný systém. A navíc, Libye musí padnout, jak jinak začít válku v Sýrii? NATO odmítá odstoupit od světové války, proč by jinak destabilizovalo i Libyi? Jde o americký imperialismus, destabilizovat Írán, Rusko a Čínu? A tak je na pořadu dne Sýrie. Bašár Asad je podporován Ruskem, což je v rozporu se zájmy USA, neboť Spojené státy nemohou potřebovat Asada u moci v Sýrii. Střet zájmů USA a Ruska je opět evidentní tak, jako v minulosti, ovšem dnes už nejde jen o nějaký ten socialismus. K čemu tedy vede rozšiřování působnosti NATO na Blízkém východě, v Evropě a v Africe? Je tedy aliance USA-NATO v přípravách na válku s Ruskem?

Nejsme jen v revoluci IS, jsme jak hadroví panáci ve střetu zájmů nejen Arabů a Izraelců, nýbrž i ve střetu imperialistických zájmů dvou velmocí USA a Ruska. Pozornost médií je soustředěna na terorismus, ovšem to je jen pomocný prvek pro uskutečňování daleko větších, konkrétnějších cílů. Zaměření světa jako na válku boje s terorismem pod hlavičkou IS je tedy další zbraň, jak dosáhnout hegemonie a imperialismu na všech frontách v globálním světě. Ovšem hlavní skrytý aktér v pozadí celé té revoluce IS zapomněl, že někdy se kontrolovaná zbraň transformuje a může se vymknout jak kontrole tak i změnit "dráhu letu". Bojovníci revoluce IS hrozí politikům a zatím umírají lidé v ulicích, řadoví občané. Pokaždé umírají civilisté, bezvýznamní pro jakoukoliv politiku, lidé, kteří o ničem důležitém nerozhodují. Tak jako v ruském letadle, či nedávných útocích v Paříži, v Bejrútu a jinde. Tato revoluce tedy může mít klidně umělé jádro. Každá dravá revoluce sesazuje režimy, je cílena na politiky a vlády a nikoliv na redakce nějakého satirického Charlie, nebo na letadlo plné obyčejných lidí, či na koncert nějaké skupiny v Paříži či na fotbalový zápas. Bojovníci IS sice oficiálně vyhrožují politikům a vládám Západu, ovšem jejich krvavé činy jsou zaměřeny úplně jinam - do davu. Nejsou zaměřeny na konkrétní osoby a vlády, na které bojovníci IS cíleně chrlí slovní oheň. Co tedy sledují bojovníci IS? Kam směřuje jejich forma revoluce, jaká bude přeměna, tedy transformace, která intenzivně probíhá? Zatím jejich snaha směřuje k vyvolávání chaosu, strachu a násilí v davu a podporuje živnou půdu propagandy v hlavních médiích. A pak se tedy ptám: „Cui bono?“  

                                                                        -ed-