Co je za plotem se mě netýká. Proč také, pokud nezjistím, že je tam tráva zelenější než na naší zahradě, tak jsem v klidu a prostě se mě to netýká..
Máme velkou rodinu. Zálibně se dívám z jednoho na druhého, počítám hrníčky na čaj a talířky na právě upečenou buchtu, která mi chladne v pekáčku na plotně. Všichni sedí u velkého stolu, usmívají se na sebe, vyprávějí si. Je odpoledne, venku svítí sluníčko a támhle u lesa se zase pase ta srnka, co ji tu již třetí týden pozoruji.
Přišel bratranec s rodinou na nedělní odpolední návštěvu. Ráda je vidím. Každý si již míchá svůj čaj, buchty jsou pocukrované a vyrovnané ve velké pyramidě na stole. Hovor plyne, probrali jsme letošní úrodu, počasí, školu dětí a problémy v zaměstnání. I co je nového v hájovně. Člověk by nevěřil, co se všechno děje a o čem je třeba mluvit.
"Byli za starým Broklem v nemocnici a už to s ním nevypadá dobře," povídá najednou sestřenice.
"Nepovídej, Marie, ani jsem nevěděla, že je v nemocnici. To už je let, co mu umřela žena, on ten starej Brokl bydlí pořád tam naproti vám, nebo je někde v nějakým ústavu?" Zajímám se.
Marie je růžovolící blondýnka, milá a neuvěřitelně pracovitá. Obě nás spojují stejné starosti o děti a domácnost, honička v práci, naše životy se vlastně sobě podobají. Alespoň zdánlivě se podobají.
"No ono se s ním už nedá vydržet, jeho děti s ním mají problémy. Je v nemocnici a nevědí si s ním vůbec rady. Co umřela jeho žena, jde to s ním z kopce, nemá se na kom vybít. Měli tři syny a dceru a ti kluci mu už řekli, že jestli se k sestře bude chovat, jako se choval k mámě, že ji za ním už do nemocnice nepustí. Kdoví jak to s ním dopadne."
Mám plnou pusu buchty a jen se udiveně dívám na Marii. "Copak?"
"No on byl vždycky hroznej, co pamatuju. Stará paní Broklová si s ním užila svý. Ráno vstávala a běžela pro teplý rohlíčky, pak jsme se třeba zapovídaly o slepicích a ona se polekala, že už nejsou rohlíčky horký a běžela je zpátky do pekárny vyměnit, protože ten její by vyváděl. Pak zase koupila sice teplý rohlíčky, ale za chvíli běžela zpátky, protože on dneska nebude ty makovaný, ale chce se solí a kmínem. Ona byla taková drobná ženská, bylo jí všude plno. Byla ráda, když mohla chvilku popovídat a odpočinout si od něj. Ale stejně ji utejral. Když pak měl ty bércáky a ona se o něj starala, převazovala mu boláky, tak hrozně klel a kopal do ní, byl vzteklej a ona se ho bála, chudák."
Snažím se představit si tu starou paní v drdůlku a její pocity, jsou mi nějak povědomé. "To si vážně nechala líbit? Proč? Jak se člověk dostane do stavu, že druhému souží a nechá do sebe kopat?" Divím se. Nechápu, proč se vlastně divím.
"Co měla dělat, kam by šla? Měli spolu čtyři děti, za ty roky si zvykla. Nepřišlo jí to už divný, ale stejně ji utejral, mohla tu ještě být, byla z něj vždycky tak vystrašená," dodává Marie a natahuje ruku pro další buchtu. Jsou s tvarohem a povidly, starý rodinný recept.
Můj manžel sedí proti Marii a kroutí hlavou: "To je strašný, takhle se chovat k ženský. To si neumím představit, v dnešní době... ty buchty dělala máma stejně lepší, než máš ty, zeptej se jí přece na recept, už jsem ti to tolikrát říkal.." prohodil mým směrem.
Dívám se na něho a vidím milého člověka, s upřímným pohledem a účastí. Připadám si jako blázen - co to má znamenat, tohle přeci nemůže být divadlo, je tak věrohodný.. Ale dobře si pamatuji chvíle, kdy do mě kopal, házel po mě utahovák tak, že rozbil dlaždičky, pamatuji si modřiny na mém krku po sevření jeho rukou, rozbité nádobí... Asi jsem se zbláznila a všechno si to vymýšlím? Ne, nejsem blázen, vím co si stále opakovaně zažívám - ale... chci mu říct, -- co se tady teď divíš, vždyť ty mě mlátíš taky-- jenže se jen dívám a zapomenu na to, že v ruce držím buchtu. Nedojím ji, přestala mi chutnat.
Ještě chvíli si povídali o starém Broklovi a o nebožce jeho ženě. Sklidila jsem se stolu mezitím hrníčky a přinesla další buchty. Dál jsem se do hovoru nezapojovala. Najednou jsem měla strach, jasně jsem viděla paralelu a právě jsem se dozvěděla, co mě čeká v budoucnosti. Bylo mi naprosto jasné, že to bude jako u Broklů. Ale co s tím? Vím, co mě čeká, nechci to, ale co s tím? Nedá se od toho odejít, toto je přeci můj život, musím ho dál žít. Také máme děti. A tady sedí ten úžasný člověk, co se tak diví a odsuzuje toho starýho Brokla.. a sám je možná ještě horší. Nikoho kromě mě to ale ani nenapadlo, nikdo jiný to neví.
Něco je špatně, mám divný pocit. Něco je špatně a já si s tím nevím rady. Můj manžel je úžasný člověk. Pro všechny okolo, pro své rodiče, dokonce pro naše děti. Jen já mám své prožitky, které bych nejraději vygumovala, proč mi to ale nejde? Jak jde čas, tak již vím, že se vše neustále opakuje se železnou zákonitostí. Nejdou vygumovat, zase se objeví - ty chvíle strachu, kdy budu chtít umřít. A pak bude zase naproti mě sedět úžasný člověk a divit se - "Co to je za člověka, když se takle chová k ženský, strašný, nechápu.."
(povídka z cyklu Bílý kruh bezpečí)
