Cesty Osudu jsou křivolaké a vedou různými směry. Nikdo z nás neví, kam ze své cesty odbočí. Pro své děti si ale přejeme rovné a zametené chodníčky. Vlastně ani nevím proč...
„Nazdar babi, chci se zeptat, Pavlíkovi jsme objednali k narozeninám venkovní hřiště s věžičkou, klouzačkou, houpačkou a dokonce i s pískovištěm. Kdyby sis lámala hlavu s dárečkem k narozeninám pro vnoučka, tak by nám pomohl nějaký příspěvek, dej vědět,“ čtu tuto zprávu od syna stále dokola a hlavou mi jdou obrazy jeho budoucí zahrádky u nově postaveného domku na okraji Prahy.
Pavlíkovi bude za týden pět, pískoviště a to všechno ostatní by si určitě užil. Přímo cítím dotyky jarních paprsků a vůni mokrého říčního písku s oblázky. Hrající si chlapeček na mě obrací svá tmavá kukadla, tolik podobná mým. A hned vedle pískoviště se pohupuje v jarním odpoledni světlý kočárek s malinkou Leničkou, která za chvíli bude s Pavlíkem také plácat bábovky.
Trhla jsem sebou. Neumí mě stále ani oslovit „mami“, zabolelo to zase. Rychle se otřepu a snažím se nevnímat dotírající vzpomínky na prožité roky. Stále to moc bolí, nesmím se nechat zraňovat. Ale má pravdu. Teď, z kraje jara je správná doba dětem postavit pískoviště. Moc se nerozmýšlím, když vypisuji čtyřmístnou částku do expresního příkazu. Kdo rychle dává, dvakrát dává. Ještě to stihne postavit do Pavlíkových narozenin. Ať si malý užije jaro na novém pískovišti. Vidím svého vnoučka, jako by stál přede mnou, přestože jsem ho viděla nedávno poprvé po několika letech.
Přemýšlím, že mu upeču dort a koupím červenou audinu, protože audiny on miluje. A Leničce nějaké nové chrastítko.. také bude potřebovat plínky, ty se hodí vždy, uvažuji.
„Tak dík, rád tě nemám, ale snažím se.“ Musela jsem se jít projít, na chvíli odejít z kanceláře. Krčím nos a mhouřím oči do sluníčka, které postupně nabírá sílu. Zima je definitivně pryč. Ne, už mě neoslovuje ani krávo, ani kurvo, mrcho, už mě „jen nemá rád, ale snaží se“.
Co to znamená? Nastává jaro i v mém vztahu se synem, vytouženým dítětem? Mé děti jsou šikovné, musí studovat - vzpomínám na své dávné myšlenky. Roky ve firmě, kde člověk pomalu zapomněl, že je člověk - protože děti přece měly právo studovat. A já měla přeci povinnost na jejich výchovu a vzdělání přispívat.
Co se stalo? Snad odejdou se Zimou vzpomínky na to, jak mě syn s otcem chtěli zlikvidovat, když jsem přestala zapadat do jejich plánu: „Pavle, ulevilo by se mi odvést mámu do lesa a tam se jí zbavit, zakopat, nikdo by na to nepřišel, starosti by byly pryč“ a pak zvuk skla, přípitek, smích: „Tati a já ti ji pomůžu přihrnout“.
Byla jsem ve stejné místnosti, bylo mi zle po prodělané operaci, zabalená v teplé dece jsem se nehodila do jejich plánů. Museli vědět, že to všechno slyším. Jen jsem tak ležela a nemohla nic dělat - "správná ženská musí běžet nebo ležet", smích... tak jsem to slýchávala. Ale mně je nyní zle, nemohu ani "ležet", ani "běžet" - a bylo by mě lepší zabít.. vymyslet nějakou vraždu století, která se nikdy neprovalí.. tak to mysleli a "udělali vlastně dobrý vtip". Ano, já vtipům nerozumím, tak mě to jen bolí..
Nenechám se zabít. Chci žít. Donutím se zase žít, chci zase umět milovat Život. Vnímat probouzející se přírodu, Jaro. Jít dopředu po své cestě a nenechat se zastrašit. Žít, i když mi zase budou chtít vzít Pavlíka, aby mě donutili sklonit hlavu. Buď se bude babička chovat, jak my chceme, nebo... Ne, nikdo mě již nebude zaživa pohřbívat, je Jaro a já žiji. Možná mi vezmou má vnoučata, ale všechno mi vzít nemohou.. A naštěstí nemám jen jedno dítě.. Mám víc síly, než si dovedou přestavit. A v ten den jsem se definitivně rozhodla.
"Tohle není ta naše hodná máma," slyším synův hlas. Ano, má pravdu, nejsem "hodná", protože jejich pojetí hodná = blbá, jsem již před lety opustila. Probudila jsem se do svého života. A nikdo mi ho nevezme.
(povídka z cyklu Bílý kruh bezpečí)
