Lampión pro holčičku

Všimli jste si? Lidé kolem nás žijí různé životy, které nám mohou připadat více či méně absurdní, a nebo naopak - docela normální. A vy to máte jak, co je normální?

           Mám starosti, musela jsem dnes utéct z práce dřív. Niky má zítra lampionový průvod se školkou. Už tedy ne na počest VŘSR, ale máme nové téma - Ukládání broučků. Je zajímavé, že každá doba si najde jinou záminku pro stejnou věc.

            A pak zpívají s Klíčkem na náměstí. Uvádí to Dejdar, to je jeden herec tady, dost známý. Takový černovlasý, kudrnatý, byl tu i vloni. Pochází tady od nás, dokonce tu chodil na gympl, stejně jako starší sourozenci Niky. On, ale i třeba Helena Vondráčková, to je zase zpěvačka. Pravda, trochu starší, ale stejně je pořád dobrá. Není to tu zase taková díra.

          Musím jít shánět lampión. Táta řekl Niky, že na její lampión nemá peníze. Ráno se mě malá pořád ptala, jestli  já ty peníze mám. Přišlo mi to moc líto. Na pokuty za rychlost peníze vždy má, to ano. Ale koupit dítěti lampión, no a samozřejmě tam s ním také jít, o to jde. Půjdu s Niky a Simonkou, její maminka mě o to poprosila, také nemá čas, jít tam se Sim. Pracuje a má dlouhé zavírací hodiny.

          Lidé nevědí, co je na světě skutečně důležité. Jednou se budou divit, jak jim ten Čas utekl mezi prsty. Vlastně všichni honí jen ty peníze. Nikdy jich nebudou mít dost, tedy se za nimi nikdy nepřestanou honit.

          Uvědomila jsem si, že jsem se již dostala tak daleko, že dál již nechci. Skutečně ne. Pro mě je teď důležitější vidět život jinak, a to není právě o penězích. Vidět ho a žít ho - jinak.

          Zase jsem měla hrozné sny, zase jsem ve snu zapomněla Niky ve školce. Ale tentokrát dočista. To se mi přeci nemůže stát, tak proč se mi o tom stále zdají živé sny?? Mám sen, který se mi nikdy nesplní. Mluvila jsem o něm vůbec někdy? Je to hloupé, ale nemohu to ani nahlas vyslovit, ani o tom přemýšlet.

          Chtěla bych ještě jedno dítě a být s ním doma, starat se o něj, o rodinu. Prostě být mámou na plný úvazek. Nikdy mi to nikdo nedovolil, být mámou na 100 %. Nikdy se mi to nepovede, bývá mi z toho smutno. V mé rodině je důležité, abych i já vydělávala ty peníze, které pak utrácí někdo jiný a za věci, které podle mého ani nejsou důležité. A já si musím tvrdě obhájit i lampión pro Niky. Proto jsou mi peníze jedno, stejně je utratí někdo jiný. Naučila jsem se, že je nepotřebuji, že dovedu žít bez vlastních přání.

          Mám ráda sklo, tu křehkou krásu. Nekupuji ho, jen se chodím dívat. Všichni to doma vědí, stejně se ptají, co mi mají koupit za dárek? Loni jsem to tedy řekla o vánocích nahlas. Sklo, chci skleničky z tenkého skla  se stékající zastavenou kapkou, štíhlé a vysoké, v člověku až zatrne při pohledu na tu krásu.

          Pak mě otec Niky potrestal. Měl na mě vztek a rozbil mi je, vzal tu křehkou krásu do ruky a třísknul s ní o zem, právě v okamžiku, když jsem uspávala Niky. Nereagovala jsem na to nijak, jen jsem si potichu šeptala, já toho člověka nemůžu mít už nikdy ráda. Proč mě tak nenávidí? Vedle toho se nedá žít.

          Už jsem pak o tom nikdy nemluvila, ale opět to ve mně zůstalo. Je lepší nic nechtít, nemít žádná přání, o ničem nemluvit. Naprosto nic, jen přežít a modlit se. Protože ono se to bude zase opakovat.