Ženská prý neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. Zkusili jste někdy pochopit ženu? Nesmysl? Přijdete na to, pokud se vám podaří rozluštit šifru, ukrytou právě...
Novozélandský film, natočený před 22 lety s hodnocením na ČSFD 84 % nebývá zas tak běžnou záležitostí. Prošla jsem snad všechny dostupné recenze, ale něco v nich chybí. Vážně jsem si dala práci a přečetla je na ČSFD všechny. Hledala jsem v nich totiž své pocity z filmu.
Film samotný je zvláštní, dělal mi problém - nebyla jsem ho schopná dokoukat do konce a neustále jsem začínala znovu, bylo to na mě nějak moc "silný kafe". Stále jsem se k němu vracela a přemýšlela o něm. Jiný film bych odložila a zapomněla na něj, ale tady to nešlo - musela jsem se vracet a nevěděla, proč.
Piano je "komplikovaně zašifrované", zaujalo mě konstatování jednoho z recenzentů. O tom, že to je vynikající film s vynikajícími hereckými výkony, úžasnou hudbou Michaela Nymana, neskutečným prostředím Nového Zélandu, o tom vás nechci přesvědčovat, to si můžete přečíst jinde:
http://www.csfd.cz/film/13942-piano/
Romantické drama čtyř postav (Holly Hunter, Harvey Keitel, Sam Neill, Anna Paquin ), pro někoho úžasně hluboký a citlivý příběh, pro dalšího neskutečně nudný. Vyberte si. Každý má svůj pohled na film, každý si tam může najít něco jiného, čeho si ti ostatní nevšimli. Je to, jako když zkoušíte číst báseň - také v ní každého zaujme něco jiného: jiná barva, jiný pocit, jiný prožitek. Není to o tom, že by někdo z nás byl génius (a jiný buran), ale je to o našich úhlech pohledu na onu komplikovanou šifru. A tady je skutečně co dešifrovat.
Dlouho jsem nemohla vstřebat scénu, kdy manžel Adu za trest dovleče ke špalku a usekne jí ruku (prst), ona klečí, hlavu vedle špalku, a v hrůze čeká, co bude a není schopna ničeho. A ten bůh, manžel, za kterého ji provdal otec - má potřebu ji potrestat. Nebyla jsem schopna říci, jestli se vůbec něčím provinila - ona jen jednala, jak to vše cítila. Nemohla jednat jinak, protože byla právě taková, jaká byla.
Pianistka, pro kterou je její hudba (a potažmo tedy Piano, hudební nástroj) i její život, ta svůj život se ztrátou schopnosti hrát vlastně ztrácí. Useknout jí prst znamenalo jí vzít smysl života.. Proč? Kdo má právo? Kdy to právo vzniká?
Pro ty, kdo se neradi zdržují proklikáváním odkazů, si přeci jen dovolím odrecitovat děj, když už jsem si dovolila to faux pas a vyhrkla na čtenáře nejděsivější scénu hned v úvodu:
"Vášeň je síla, vůči které jsme bezmocní. Nostalgická romance o lásce, která vzplála v drsném prostředí novozélandské pustiny. Do nehostinného prostředí bělošských osadníků přijíždí z Anglie za novým mužem němá Ada s nemanželskou dcerkou Florou. Přiváží s sebou milovaný klavír, bez nějž nemůže existovat. Zvláštní, uzavřená a oduševnělá žena se s obchodnickým manželem Stewartem neshodne. Postupně však podléhá jemnému nátlaku jiného muže, který odkoupil od Stewarta její nástroj. Posedle zamilovaný Baines jí postupně piano odprodává, a ona za to platí narůstající povolností. Ta je však stále méně vynucována; později má naplněný milostný vztah za následek prudkou reakci oklamaného manžela. Příroda je vůči bílým osadníkům krajně nepřátelská: neustále prší a všude je spousta bahna. Moře je stále bouřlivé, husté stromy a křoviska jsou jen obtížně prostupná. Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou nejednoznačné a jejich charaktery jsou obtížně dešifrovatelné." (oficiální text distributora)
Holly Hunter byla za herecký výkon oceněna (Cenu Akademie Oscar za ni získala v roce 1993) a její filmová dcera Flora (Anna Paquin) obdržela za svou roli rovněž sošku Oscara, a to v 11 letech. Stala se tak druhou nejmladší nositelkou tohoto ocenění.
Film získal 5 nominací - Nejlepší film, Režie, Kamera, Kostýmy, Střih. Také Zlatou Palmu. Holly Hunter za celý film nepromluví, a přeci vám toho řekne víc, než jiní, její herectví k vám promlouvá a vy to cítíte - ona nepotřebuje mluvit.
Režisérce, Jane Campion, se povedlo natočit film o ženě, co dělá věci skutečně po svém a podle toho, jak to cítí, bez ohledu na morálku a ostatní lidi. Je v tom jakási živočišnost a současně křehkost, která vše staví do tónu mléčného světla bez ostré kritiky a podtrhuje přirozenost. Ani tak není důležitý děj, ostatně děj mívá většina filmů, ale podtext, ta šifra, kterou film v sobě nese. Nejde o to, co se děje, ale proč se to děje, a proč právě takto.
Holly Huntr a její Ada nám to předvádí naživo - to PROČ.. Pánové, pokud chcete porozumět ženám, udělejte si čas právě na tento film - tam najdete odpověď. Je to vlastně takový malý test, pokud tu odpověď najdete, tak vám všem tleskám. Pokud vás film pohorší a nebo nezaujme - a naopak Ada vás bude vytáčet, vězte, že můžete mít i nějaký problém, o kterém jen ještě nevíte.
Netýká se to jen pánů, ale i žen, paní, děvčat a slečen - které dost často nedovedou rozumět samy sobě. V Pianu je odpověď - proč některé muže dovedeme milovat (aniž by to byl prvotní úmysl) a jiné nikoli (ačkoli bychom si to přály a na první pohled by to bylo i velice rozumné řešení)...
"Proč, proč?! Vždyť jsme si mohli tak krásně žít!" - nechápe manžel Adino počínání. Ale divák ví - divák vidí, zná odpověď na to jeho "Proč?". Chce se mu přímo tu odpověď zoufalému manželovi pošeptat - vždyť si za to můžeš sám, měl ses chovat od začátku jinak, ona nepotřebuje jen jíst a bydlet, ona má potřeby, které ty nevidíš. Kdybys ji dokázal od začátku vnímat i s jejími přirozenými potřebami - mohlo to být jinak, začala by milovat tebe, nemusela se tě jen bát.
Jsi totiž určitě jinak docela fajn chlap, jen dočista jinak nastavený než ona, máš jiné priority (i když - musel jsi jí useknout ten prst?). Nedokážeš ji vnímat takovou, jaká je. Nepředěláš ji, musíš ji vzít v její přirozenosti a milovat ji právě takovou, jaká je a to ty nikdy nedokážeš.
Nelze ji svázat a vzít jí smysl života. Nezakážeš, nevykřičíš, nenařídíš - jen ji tím dočista ztratíš. Vždyť od počátku jsi přehlížel, co pro ni bylo nejdůležitější, pro tebe byly podstatné jiné věci. Od první chvíle všechno špatně. Chápeš, když se teď otočíš nazpátek, jak to bylo všechno špatně?
Závěr filmu prý je zbytečný, prý mohl film skončit s Adou klesající ke dnu.. konec - hudba. Nemyslím si, že je konec zbytečný. Dává totiž naději - naději všem, kteří přišli o smysl svého života, prošli si, či si stále procházejí svým utrpením. Dává naději na Život, na svůj Život podle svých představ. Naději na Štěstí.
DDK
(napsáno pro cyklus Bílý kruh bezpečí)
