Ethelka

     Probudila jsem se v bílé nemocniční posteli a první, čeho jsem si všimla, byly tmavé zvědavé oči, sledující mě z protějšího lůžka. Oči, stejně tmavé, jako mám já. Vlasy jsme také měly obě stejně tmavé, černé jako ebenové dřevo, a obě dlouhé. Jen mé byly lesklé a rovné, jako mívají Asiaté a její byly zvlněny a zcupovány do neposedných roliček kolem celého obličeje. Byla rozkošná.

     Ethelka, uherská princezna, jak s oblibou a s úsměvem říkává jeden můj přítel. Romka. Můj táta by řekl – malá cikánečka. Táta se totiž nikdy nedozvěděl o romském sjezdu v roce 1971 v Londýně, na kterém se mimo jiné účastníci dohodli, že se budou jako etnikum nazývat Romové. Pak ještě pár let trvalo, než si to řekli mezi sebou a než se tento název donesl k uším ostatních, ovšem můj táta mezi ně již nikdy nepatřil…

     „Ahoj, já jsem Dana, právě se mi narodil chlapeček, je to můj první, co máš ty?“ vysoukala jsem ze sebe.

     „Ja mam tež chlapca. Oj, to bolo hrozne. Nechapem, jak nas moja maminka mohla mit sedumnact, ja už nikdy žadny další děcko mit nebudu. Mam mojeho Pepička a tim to konči, tohle už si nikdy nechci zažit..“ ulevila si Ethelka. Byla tak maličká a drobná, tak zničená a přesvědčivá ve svém rozhodnutí.

     Strávila jsem s Ethelkou týden v porodnici, obě jsme měly své první miminko a obě jsme si malovaly náš budoucí život.  Ethelka mi líčila, jaký má pro Pepíčka připravený krásný kočárek a jak je rozhodnutá ho vychovávat jako jedináčka. Já zase líčila, že bych u jednoho dítěte zůstat nechtěla, ale že mě čekají nejprve povinnosti, musím dokončit studium. Obě jsme byly tak mladinké idealistky….

     Šel čas, dodělala jsem si školu, nejprve maturitu a pak jsem začala studovat na vysoké. Z mého syna rostl malý šibal s těma nejčernějšíma očima, zvládl jesle a nyní poznával i školku. Při tom všem jsem si našla práci a s mladickým zápalem jsem se prala se životem, jak jsem uměla. Již dávno jsem věděla, že v životě nic není zadarmo.

     Ten den jsem šla ze školky s dítětem za ruku. Malý mi vyprávěl o nových hračkách, co jim koupili ve školce a já se snažila nemyslet na pracovní problém v mé hlavě, více vnímat své dítě  a najednou se proti nám vyrojil hlouček lidí kolem starého, odřeného kočárku. Nevěřila jsem svým očím, kočárek vezla malinká, drobná Ethelka. Kolem ní šlo několik dětí, velkých jako schody. Ten nejstarší byl téměř stejně vysoký jako můj syn.

     „Ethleko, jsi to ty?“ prohodila jsem směrem k ní a zastavila se.

     „Dano, no už áno, jsem to ja. Tohle je Pepíček,“ ukázala na nejstaršího chlapečka. Byl drobounký, se stejně velkýma očima, jako měla jeho máma.

     „A co ti ostatní?“ ujelo mi, když jsem se dívala z jednoho snědého děcka na druhé. To malé se drželo kočárku s novorozeným kojencem a Pepíček se pošťuchoval s dalším bratříčkem opodál, děti nevydrží chvíli v klidu a my se s Ethlekou přeci jen pár let neviděly.

     „Ále, takovy je naš život, děcko přichazi za děckem. Žila tak moje maminka, teď tak žiju i ja. Je to tak správne..“ filozofovala mladá Romka. Bývala velice krásná, napadlo mě v té chvíli, skutečná uherská princezna. Teď přede mnou stála unavená stárnoucí žena. Bylo mi neuvěřitelně smutno, kam se poděla ta Ethelčina jiskra v oku a všechny ty její plány?

     Jsou to životní vzorce, předávané z generace na generaci, které nevědomky neustále opakujeme, došlo mi. Je velice těžké se z nich vymanit – pro kohokoliv. Nikdy nezapomenu, jak Ethelka krásně mluvila o své mamince – vždy to byla jen „její maminka“, bylo cítit lásku z toho slova. Často jsem o tom pak přemýšlela, protože Ethelka kulhala v důsledku neléčeného problému s kyčelním kloubem v raném dětství a její drobnost nebyla daná jen geneticky.

     Ethelka svou maminku milovala bezpodmínečně a živočišně.  Při představě, že její maminka porodila a vychovávala 17 dětí, mi šla hlava kolem. Není důležité hodnotit výchovu jako takovou, ale byla jsem vždy v úžasu nad tím množstvím lásky, kterou dovedla svým dětem rozdat.

     Můj táta, když měl dobrou náladu, zpívával chraplavým hlasem tu svou písničku – „Cikánko ty krásná, cikánko malá…“ A zasněně se u toho usmíval. Ještě několik dní mi po setkání s Ethlekou bylo smutno. Ano, já si žila svůj život, jak jsme ho tenkrát v porodnici nahlas plánovaly – měla jsem svou práci, studovala jsem, vychovávala syna. Ale Ethelka neměla možnost se věnovat jen svému Pepíčkovi a žít podle toho svůj život – protože přicházelo jedno dítě za druhým.. Byl to její životní vzorec.. Nevím, jestli nakonec měla těch dětí 17, jako její maminka. Ale bezpečně vím, že zůstala bez vzdělání a bez práce. S tolika dětmi se totiž odejít do práce v jejím životním vzorci nedá – není to v něm důležité, jsou tam jiné priority a zvyklosti.

     Nedávno mi někdo předhodil, že je problém menšinového etnika i v tom, že se děti nemají možnost vzdělávat ve svém mateřském jazyce. Pominu úvahy o jazykovém vybavení Romů, kteří po generace žijí na stejném území, jestli umí či neumí dostatečně česky. Spíš mě napadne, že má nejmladší dcerka nakonec navštěvovala základní školu – třídu, kam chodily děti cizinců – její spolužáky tvořili Němci, Rusové, Angličan, Vietnamci i Mongolka – ale nikdy jsem si zde nevšimla Roma. Děti sem chodily i bez znalosti češtiny a s jejich výukou nebyly větší problémy.  Naopak, má dcerka má dnes na gymnáziu i vietnamské spolužáky a třeba malý Nami, který mezitím vyrostl, je velice oblíbený kluk. Tedy v tom, ke které patříme národnosti či etniku, a nebo jak vypadáme,  mluvíme – v tom bych problém nehledala.

    Jen my sami jsme odpovědni za svůj osud, za svou budoucnost. I za budoucnost svých dětí. Snad po nějakou dobu (které se třeba říkává „doba hájení) – mohou být některým jedincům poskytovány výhody či podpora, ale dlouhodobě to nefunguje. Z dlouhodobého hlediska se musí každý postarat sám. Proč by měla doba hájení  trvat celé generace?

     A proč vlastně nakonec ta Ethelka šla dočista jinou cestou, než já – když jsme na začátku stály obě na stejné startovací dráze?

Text pana Vacka k oblíbené písničce mého táty:

(aneb, trocha nostalgie nikoho nezabije a také téma k zamyšlení)

CIKÁNKA
Stíny lesa tajemné nad tábořištěm sní,
v dáli západ zhasíná září poslední.
Marně hledám nocí tmou cikánku nevěrnou,
zdá se mi, že nebudeš již nikdy mou.
Ref.:
Cikánko ty krásná, cikánko malá,
srdíčko ti láska má nespoutala.
Jiného ted´ mámí černé oči tvé,
které se mi zdály být tak upřímné.
Až v ohni tábora zrudne tvůj vlas
a houslí tesklivý ozve se hlas.
Vzpomen´si, cikánko,že měl sem tě rád,
tu lásku ti nikdo víc nemůže dát.
Zmámila jsi duši mou, klid vrátit nemůžeš,
vše, co řekla ústa tvá změnilo se v lež.
Dříve,než se rozední, tvůj tábor zmizí v dál,
proč´s neřekla bych se tvojí lásky bál.*
 

Ref.:
Cikánko ty krásná, cikánko malá,
srdíčko ti láska má nespoutala.
Jiného ted´ mámí černé oči tvé,
které se mi zdály být tak upřímné.
Až v ohni tábora zrudne tvůj vlas
a houslí tesklivý ozve se hlas.
Vzpomen´si, cikánko,že měl sem tě rád,
tu lásku ti nikdo víc nemůže dát

http://www.novinky.cz/domaci/379033-osn-kritizuje-ceskou-republiku-za-diskriminaci-romu.html