Ženy na lovu?

Znáte abiturientské večírky dívčích škol? Řekněme po dvaceti letech? 

Dobře si vzpomínám na téměř soucitné pohledy, kterými jsme častovaly podobné dýchánky našich maminek. Chápu tedy svoji dceru, která se pobaveně zatváří, když řeknu, že si jdu někam sednout „s holkama“. Abyste mi rozuměli: „holky“ jsou moje spolužačky ze střední školy, řekněme takové zdravé jádro. Scházíme se poměrně často. Tak často, abychom měly pocit, že vypadáme pořád stejně a nemusely ukazovat na fotografiích nové bazény, nové domy a nové manžele. Abychom věděly o svých starostech a radostech. Tak často, abychom se nechovaly jako utržené ze řetězu a nebudily údiv a pobavení u cizích dcer a synů…
Také si zatím nevyprávíme o nemocech, neřešíme recepty na nejlepší štrúdl, jsou nám celkem jedno deprese Ivety Bartošové i poslední díly mexické telenovely. Často se k nám snaží přičlenit skupinka mužů, kteří si myslí, že když někde sedí pohromadě pár ženských, jsou zcela jistě na lovu. „Holky“, řekla Eva: „jestli to nebyla naše poslední šance?“. „Nene, určitě ne, minulý týden se se mnou dal do řeči v autobuse jeden řezník a musím vám říct, že po jeho přednášce bych špekáčky už určitě nikdy nejedla, on ale při pohledu na mě vypadal celkem mlsně“, vzpomněla si Věra. „Rozhodně tě trumfnu“, směje se Marta. „Když jsem včera čekala před poštou na manžela, přistoupil ke mně jeden pán s tím, že věří v osud a jestli bych si ho nevzala! Neptejte se ale, jak vypadal!“ Po sérii historek jsme se navzájem ujistily, že ještě to s námi není opravdu tak zlé. Nakonec, také mám nějakého ctitele: každý den, když jdu ráno do práce, troubí na mě a mává někdo z pohřebního vozu. Nevím, kdo to je, to víte, ta kouřová skla….ale přesto: neshání si jenom rito?