Unisex

Tak se, mládenče, pěkně tady postav a hezky se usmívej!“ řekl mi fotograf na dětském maškarním karnevalu. Tuto křivdu si pamatuju třicet let. 

Tehdy jsem si přála jít za princeznu nebo aspoň vílu jako všechny holčičky, moje maminka ale někde sehnala nádhernou masku Motýla Emanuela. Bohužel i můj účes nasvědčoval spíše klukovskému modelu„podle hrnce“ a o beruškách ve vlasech se mi mohlo jen zdát. Na fotografa i maminku jsem se tehdy moc zlobila.
O tom, že se situace příliš nezměnila ani po letech svědčí historka, kdy můj syn našel moje fotky ze školy. „Mami, jsi tam? Já tě najdu.“ Zkrátím to: píchal prstíkem do všech mých spolužaček, které na fotografii z 8. C byly. Potom i do Jirky Elíska a Vladimíra Hrušky. V tom okamžiku jsem mu fotku vyrvala z ruky a hodila do koše. Než takovou památku, raději žádnou! Ano, moje maminka razila heslo „dlouhé vlasy – krátký rozum“ a myslela snad, že délka mého zástřihu pomůže. Samozřejmě v okamžiku, kdy jsem se alespoň trošku vymanila z vlivu rodičů vlasy mi poodrostly . 
Dnes je ale situace v odívání zapeklitější: pryč jsou časy sukně = žena, kalhoty = muž. Sukně přes kalhoty, kalhoty přes trička, ať už je pohlaví jakékoli. O délce vlasů nemluvě. Dnešní generace nebere naštěstí případné omyly tak tragicky, jako svého času já. Dlouhé vlasy , náušnice na každém kousku ucha. Skoro až závidím dnešní mládeži, nechtějí být posuzovaní podle toho, co mají na sobě , ale co mají uvnitř! A považte! Toho adrenalinu při výběru partnera! 
Přesto si ale dodnes velice užívám oslovení (mladá!!!?) paní!