S pubertou nejde bojovat

Když má dcera vstoupila třináctým rokem do puberty, říkala jsem si, že to tři roky vydržím. Tři roky jsou pryč, a puberta neustupuje. 

Jelikož dcera má stejně pubertální kamarády, mohu o pubertě napsat leccos. S puberťáky se buď válíte smíchy, nebo je vám do pláče. Normální stav neexistuje. Když mají dobrý den, jsou veselí, milí, vtipní . Když je chytne blbá nálada, začnou škubat rameny, pohazovat hlavou a být v opozici. Moji známí už si vesměs soužitím s puberťákem prošli: „Puberťáka musíš prásknout hned, jak ho chytne třepání a škubání“ Ale fackovat takové klacky není nic snadného, nehledě na to, že je to nebolí. Vyslechla jsem jeden rozhovor: „Ty vole, ta moje matka je úplná kráva. Víš, že ona si myslí, že budu furt doma? Hraje si na bachaře nebo co?“ Odpověď: „Nic si z toho nedělej, já mám i fotra bachaře.“Uklidnilo mě, že jsem na tom vlastně dobře?
Z toho přijdou chvíle, kdy naše děťátko je k sežrání. Je miloučké a hodné. Tyto chvilky je potřeba vychutnat a těšit se, že snad nikdy neskončí. V tom okamžiku přichází moje chvíle a omílání: chceme jenom tvoje dobro, dokud u nás bydlíš, to co se naučíš ti nikdo nevezme, ale v okamžiku nepřítomného pohledu potomka od výchovné přednášky upouštím. Jen si tak trošku postěžuju mamince. Moje puberta se mi totiž s odstupem času nezdá tak dramatická, ale když se maminka směje: „jenom si to užij“ a „už říkáš – chceme jenom tvoje dobro a dokud u nás bydlíš?“ začínám chápat, že napříč stoletími, puberta se všemi lomcuje stejně. 
Právě mi volala dcera: „Mami, tento týden budu bydlet u babičky, mám tam větší klid k učení.“ Patrně si opravdu to mé dítě myslí, že jsem vážně pozbyla rozumu.