Někde jsem udělala při výchově chybu?

V úvodu musím říct, že jsem byla vychovávána k pečlivosti a pořádkumilovnosti.

Tou měrou, že jedna moje kamarádka mi nedávno vyjevila historku z našeho dětství, kdy, jak tvrdila, za mnou domů přišla na návštěvu. Já jsem zrovna uklízela. Vytírala podlahu, umývala boty, na čemž by asi nebylo nic zvláštního, ale já jsem používala bílou plínu, která i po ukončení mé činnosti zůstávala stále sněhobílá. Kamarádka Marie z toho má podle jejích slov i po dvaceti letech trauma. Možná si myslíte, jaké následky to tedy muselo mít na mě? Jestli můj byt je sterilní a jestli k pořádkumilovnosti vedu i své děti? Tak tedy: už v období své pubertální revolty jsem se zařekla, že případným potomkům nikdy nebudu vstupovat do jejich teritorií, aniž bych je o tom v dostatečně dlouhé době neinformovala, nejlépe pak dvakrát, nebudu jim v žádném případě kontrolovat skříňky, aktovky a podobně .  
Do nedávného okamžiku. Shodou nešťastných náhod museli moji dceru náhle odvézt do nemocnice a já jsem jí musela nachystat věci, které při pobytu tam bude určitě potřebovat. V této chvíli neplatil bod: nevstupovat bez výstrahy. Ano,padala do mdlob, když jsem do dceřina pokojíku přišla. Poměrně rychle jsem pochopila, že tady něco hledat je zcela bezpředmětné a určitě bude rychlejší, když potřebné věci nakoupím. Jen mi trošku vrtalo hlavou, jak se v něčem takovém může orientovat? Ale abych pravdu řekla, zrovna jsem se celkem plácala v obavách o to křehké dítě. 
Korunu tomu dodal lékař na příjmu v nemocnici, kdy vyplňoval přijímací papíry. Jednou z otázek bylo: „Nebere vaše dcera drogy?“ samozřejmě mě tento dotaz šokoval a vyplašil:: jak to můžu vědět? Vždyť nekontroluju ty skříňky a šuflíky! 
Všechno dobře dopadlo. Jen teď už chystám na úklid ty bílé bavlněné plínky.