Návštěva zubní ordinace

Třináctka, zvolala zdravotní sestra do čekárny zubní ordinace zlověstně. Ani jsem si nevšimla, že jsem obdržela tak morbidní číslo, ale teď už je pozdě na útěk. 

Jsou dvě křesla do kterých není radno sedat: elektrické a zubařské. U toho prvního však máte jistotu, že utrpení jenž přinese, nebude dlouho trvat.
Už ve dveřích se na mě usmíval. Samozřejmě jste si všichni všimli, že zubní lékaři mají všichni naprosto skvostné zuby? S úsměvem od ucha k uchu si brousil své řeznické nástroje. Posaďte se…Zmocnila se mě panika. Dláta, rýpadla, bodáky,vývrtky, sklapely a dvanáct druhů vrtaček se houpalo na kovových hácích stolu a nemohly se dočkat okamžiku, kdy se dostanou do mých útrob. Z radia optimisticky zpívá Nohavica, že dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Zpívat mě tedy nenapadlo, vypadá to spíš, že pláču, ale to mě jen oslnila lampa. Pan doktor mé slzy asi pochopil špatně a vtipkuje, že děti, aby se nebály, vždycky povozí na křesle. Zableskne mi poslední naděje, že se při této kratochvíli stroj zasekne. I tato naděje brzy zvadne, kdy mi dojde, že jde o žert. Je vám dobře? Celkem netuším, proč se mnou udržuje konverzaci. S otevřenou pusou nacpanou studenými kusy železa, a spoustou tamponů se ovšem nedá odpovídat, ale jen křičet. V tomto okamžiku už z mé návštěvy ordinace mají požitek i další čekající. Ne, že bych křičela. To jenom vysokofrekvenční kvílení vrtačky netlumí ani několikrát vypolstrované dveře. Možná už někdo z čekajících utekl, ale já s myšlenkou na blížící se jaro vydržím až do závěrečného: Vypláchněte si!... 
Až budu ve věku mé babičky, pošlu zubaři balíček se svým umělým chrupem,ať se vyřádí bez mé přítomnosti. Pokud jej ovšem zrovna nebudu mít někde založený.