Když nejsou hvězdy nakloněny

Už noc proběhla v duchu, jako bych už snad nikdy v životě neměla spát.

Nakonec se mi přece jen podařilo usnout. Nad ránem. Nevím, jakou nohou jsem potom vstávala, ale nebyla to asi dobrá volba. Když jsem si v koupelně hodlala líčit oči, došla jsem k závěru, že je to zbytečnost. Stejně venku fučí, chumelí a slzy by vynaložené úsilí stejně zmařily. A vůbec: pro koho bych něco takového dělala? Nabalila jsem se do tří vrstev neforemných svetrů, omotala se šálou a vzala si boty, o kterých se ani při nejlepší vůli nedá říct, že jsou přitažlivě ženské. Zato ale mám aspoň malou naději, že v nich nebudu předvádět krasobruslařské kreace. 
V práci se polámala varná konvice, takže jsem bez nutného přísunu kávy. Jestli bylo možné, aby se moje nálada zhoršila, stalo se to zrovna v tomto okamžiku. Pracovní den je ve znamení nedostatku kofeinu a auditu. Auditorky jsou pochopitelně krásné, chytré a nesmlouvavé. V tom okamžiku telefon ze základní školy, kterou navštěvuje můj syn. Je mu špatně, musím ho odvézt domů a naordinovat ticho, teplo a tekutiny, přivolat tchýni a utíkat zpátky do práce. Kluzké chodníky už zvládám takřka bravurně. Ne zase až tak skvěle se potýkám s kopírkou, která odmítá kopírovat. Boji s přístrojem samozřejmě přihlížejí kontrolorky. Řekla bych, že všechno dopadlo dobře, kdybych nebyla tak šíleně unavená. Při cestě domů na mě volá sáňkující kluk z ulice: „Dobrý den, nechcete se taky svézt?“ No a vlastně proč ne? jednou bych možná mohla. Mám na to přece obutí. Zima je přece jen fajn.