Kdo má rád reklamy

Je neděle večer a já společně s babičkou a dcerou usedám k mému oblíbenému seriálu Vraždy v Midsomeru. Babička proti zvolenému programu neprotestuje, neboť jejím hlavním kritériem pro výběr je „aby to bylo barevný a hráli tam mladí a hezcí herci“.

Ještě podotýkám, že se jí mladí zdají všichni, má devadesát let. Dcera neprotestuje, protože je ráda, že jí zrovna neříkám: „Co ve škole? Ty se nemáš co učit?“ Manžel neprotestuje, protože šel „na jedno“ do hospůdky, syn neprotestuje, protože spí a zdá se mu o tom, že ty lyže přece jenom ještě letos využije. 
Zkrátka příjemný večer. V jinak poklidném hrabství opět ti milí a slušní lidé přicházejí o rozum a mrtvol přibývá. Detektiv vrchní inspektor Tom krčí čelo a já se tetelím blahem, že opět bude splněn přísun týdenní dávky mordů. Ale pauza!! Dávka reklam. „To já jsem ta, která se stará o jeho košili!“ V tomto okamžiku bych vraždila i já, přesto uvažuju o tom, že mě nikdy nepřestane udivovat fakt, že si tato osoba nacpe několikalitrový prací prostředek do kabelky, vláčí ho na taneční zábavu, do divadla, do letadla, na nákupy i na školní besídku, do autobusu, na svatbu nebo do restaurace, aby mohla poradit číšníkovi, v čem vyprat ubrus politý vínem.
A právě přichází moje nejoblíbenější postava z reklam – statečná Dr. Hana Suralová. Její život musí být naprosté peklo, vědět tolik podrobných informací o škodlivosti mikrobů, hemžících se po celém bytě a příjemně se přitom usmívat…. Vtom se budí dřímající babička: „Tak toto je ten vrah?“ Je spokojená, Dr. Hana Suralová je přece mladá a hezká.