Bez telefonu se dnes nedá žít

Když pan Bell vynalezl před více než sto lety přístroj na přenos zvuku, nemohl ani v nejmenším tušit, kam to povede. A to nemluvím o tom, že se dnes dá pomocí telefonu fotografovat, poslouchat hudba, sledovat film, může zastoupit budík a kalkulačku…Nemusíme chodit až století do minulosti, jen si představte, jaké zděšení by vás popadlo, kdybyste byli řekněme dvacet let v komatu a teď se vzbudili. Zákonitě byste si museli myslet, že země se hemží tajnými agenty. 

Já sama samozřejmě žasnu a láteřím nad příchozími fakturami naší rodiny, přesto mám svým způsobem pro telefonování jakés takés pochopení. Dobře si totiž vzpomínám, jakými traumaty jsme coby mladé dívky procházely: v sobotu jsme si domluvily s nějakým přespolním Frantou na další týden na pátek schůzku. Do tohoto pátku jsme žily v napětí, jestli se nestane nějaká nečekaná událost ať už ze strany Franty, nebo naší. Protože pokud ano, už jsme se taky nemuseli nikdy vidět už proto, že na zavedení telefonní linky domů se čekalo desetiletí . Nemohli jsme tím pádem vyhlédnutý objekt informovat o angíně nebo zaražených vycházkách kvůli pětce z fyziky. 
Když o tom tak uvažuju z pohledu mé dcery, je až s podivem, že jsem se bez mobilu vdala! S mým manželem jsem se totiž seznámila ve vlaku. Jela jsem na nějaké nákupy do krajského města a mému muži jsem padla do oka natolik, že čekal u všech zpět jedoucích vlakových souprav s myšlenkou, že se určitě musím vracet domů. Možná by mě ale tolik neokouzlilo, kdyby mi napsal „esemesku“: KDY SE VRACÍŠ?