Diskuse kolem StB, jejich činnosti a činnosti jejich spolupracovníků je stále velmi živá.V poslední době se točí kolem problému, zda materiály, které jsou po StB a jejich spolupracovnících v archivech, zveřejňovat, nebo ne. Jsou dva poměrně vyhrazené názory. Jedni říkají ANO, druzí říkají NE. Já osobně dávám přednost názoru ANO, zveřejňovat. Je to opravdu nekonečný příběh. Je daný rozsáhlostí agendy StB, množstvím spolupracovníků a dobou existence StB. Některé materiály uvádějí, že měla až 80 tisíc spolupracovníků. Zaujala mne myšlenka Jana Hnízdila: „Pokud má někdo právo soudit, pak ti, které režim nejvíce pronásledoval“. Patřím k těm, které režim pronásledoval a byl jsem dokonce odsouzen na 18 měsíců do vězení dle § 100 ( Pobuřování proti soc. zřízení). Celý trest jsem si v plné délce odpykal. Přesto si soudit netroufám. Soudit by tyto věci mohl jenom Bůh, ale ten, jak píše Karel Čapek, odmítl lidská konání soudit. Postižení režimem by měli dostat co nejvíce prostoru aby spoluobčanům a především těm později narozeným sdělili svojí zkušenost s totalitním režimem. Jsem všemi deseti pro to, aby bylo zveřejňováno i co nejvíce informací z archivů o práci StB. Soudit bude čas a historie. Proč mám dnes litovat nějakého konfidenta StB? Litoval on snad někoho z těch, na které donášel? Pro některé občany toto donášení mělo neblahé důsledky. Pro jejich osudy a život. Konfidenství bylo nesmírně zákeřné a podlé. Zatímco u veřejně se angažujících občanů pro režim jste věděli s kým máte co do činění, u konfidentů vás nikdo nevaroval. A navíc se často tvářili jako vaší sympatizanti a odpůrci režimu. Mé problémy s konfidenty mají své pokračování i dlouho po listopadu 1989. V r. 2004 jsem nechal zveřejnit informaci o spolupráci senátora MUDr. Milana Špačka s StB. Se zlou jsem se potázal a čelím problémům dodnes. Nejdříve přišlo trestní oznámení na mojí osobu. Policie věc odložila, protože se neprokázalo, že by zveřejněné informace byly nepravdivé. V archivu se totiž zachovala značná část svazku 011 422, který byl o spolupráci senátora Špačka s StB v letech 1983 – 1990. Pak přišly žaloby: na ministerstvo vnitra, mne a Znojemský týden. Senátor Špaček získal letos na jaře rozsudek pro uznání u Obvodního soudu Praha 7, že nebyl vědomým spolupracovníkem StB. V rozporu s fakty z archivu. Soud vydal rozsudek v nepřítomnosti stran pro uznání. Rozsudkem by se ale neměl prokazovat, protože se s ním nemůže ztotožnit. Senátor Špaček totiž v žalobách a v plných mocích pro advokáty uvedl špatné datum narození, 22.9.1952 i když na stránkách senátu má uvedeno 29.9.1952. Vnitro ho napřed nemohlo v archivu najít, když se mělo k žalobě vyjádřit. Muselo ho napřed najít v evidenci obyvatel. Se svým vyjádřením se o jeden den zpozdilo a spor prohrálo. Tento vadný rozsudek se špatným datem narození žalobce, potvrdil i odvolací Městský soud v Praze. Na dotaz k rozsudku se vnitro vyjádřilo ve smyslu, „že je to problém senátora MUDr. Milana Špačka když ho nemůže s rozsudkem nikdo ztotožnit.“ Soudy tedy vydávají rozsudky na osoby, které neexistují (viz. kauza Škrlová) a nikomu to nevadí. Postup senátora Špačka není dle mého názoru náhodný. Je velice promyšlený, konspirativní a Špaček může mít z doby před listopadem dokonce dvojí identitu. Nejméně ze všech tyto skutečnosti vadí KDU-ČSL. Nevadí to ani ministerstvu spravedlnosti. Požadovat po soudci, aby ztotožňoval účastníky soudního řízení a nevydával rozsudky na neexistující osoby, by bylo dle ministerstva zasahováním do nezávislosti soudců. Jak absurdní! Senátor Špaček donášel hlavně na krajany v Německu. Snad proto byl předsedou senátní komise pro krajany a dnes je jejím členem. Vyvstává celá řada dalších otázek: jak mohl např. získat bezpečnostní prověrku? Kdo se veřejně angažuje ať již jako zpěvák, herec atd., měla by o něm veřejnost vědět všechno. U politiků by to mělo být úplnou samozřejmostí! Pokud si lidé zvolí vědomě konfidenta, je to jejich demokratické rozhodnutí. Ale jednou získané charakterové vlastnosti konfidentů se nemění, stejně jako u ostatních dospělých jedinců.
Zbyšek Dřevojan
