Když letos na jaře vydal soudce Jan Šott rozsudek nad poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, byl z toho poplach a pozdvižení v Zemích koruny České.
Pozornost vzbudily i další rozsudky ať již soudce Vojtěcha Cepla, ml. v kauze „Justiční mafie“ nebo Markéty Langerové v kauze „Tykadel“. Bárta i Škárka byli odsouzeni za korupci a navíc v přímém přenosu. Velmi kriticky se k poměrům v naší justici vyjadřovaly i poslední výroční zprávy BIS. Tato soudní rozhodnutí vzbudila velká očekávání. Nejvíce chvály soudce Šott a Cepl sklidili od předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy. Znalci naší justice avizovali, že z tohoto mraku pršet nebude. Vývoj v podobě rozsudku Městského soudu v Praze v kauze Bárta-Škárka jim dal za pravdu. Městský soud vrátil vše do léty vyjetých a vyzkoušených kolejí.
Takže všechno není jinak. Všechno je jak bylo a je u nás zvykem. I po více než dvaceti letech od společenských změn u nás zaráží množství protichůdných rozhodnutí soudů v projednávaných kauzách. Naprosto rozdílné rozsudky, které jsou mnohdy vynášeny na základě zcela rozličného pohledu soudců
nižších a vyšších soudů snad nemá v justici západních demokracií obdoby. Realita je tak schizofrenní, že si dokonce odporují i nálezy senátů Ústavního soudu. Mnozí kritici našeho soudnictví obviňují naše soudy, že soudí dokonce politicky, nikoliv podle práva. I na to se u nás příklady najdou. Nakolik tento tristní stav ovlivňuje personální složení soudců je na hlubší analýzu. Mnoho jich bylo dříve členy KSČ včetně soudců Ústavního soudu a i tento soud konstatoval, že toto bývalé členství v KSČ může jejich rozhodování ovlivňovat. Staré myšlení a uvažování je hluboce zakořeněno v jejich podvědomí. I soudci, kteří nebyli v KSČ museli respektovat její Ústavně zaručenou vedoucí roli ve společnosti, kterou KSČ prosazovala u soudů prostřednictvím svých stranických organizací. I tito soudci tím byli více nebo méně zasaženi.
Po listopadu 1989 bylo silné verbální (platonické) odhodlání o nápravu společnosti s důrazem na justici. Fakticky k tomu nikdy nedošlo. Zásadní personální obměna se nekonala. Polistopadová minulost justice je plná justičních přehmatů a podivných kauz, které jsou nepochopitelné svým výsledkem nejenom odborné právní veřejnosti ale i občanům laikům.
I my ve Znojmě máme jeden obzvlášť kuriozní, defakto - tragický případ justičního omylu, kdy za loupežné přepadení poštovní doručovatelky byl napřed obviněn a odsouzen jeden pachatel aby o zhruba 6 let později byl odsouzen za stejný zločin jiný pachatel, který se k němu přiznal. Vyšetřování prováděla ta stejná policie, žalobu podávalo stejné státní zastupitelství u stejného soudu. I když případ soudil jiný soudce, i on se stačil zapsat do historie naší justice, když kromě nového pachatele odsoudil znovu i toho prvního. Jediné co bylo nade vší pochybnost prokázáno, že loupež provedl jeden lupič ale odsouzené máme dva. Asi podle zásady, že dva je více než jeden. Ten první se marně dožaduje obnovy řízení. Dostat naši justici do normálních poměrů demokratického státu je po desítkách let totality běh na dlouhou trať. S tím zřejmě nikdo nepočítal. Základním předpokladem je, že ten proces musí někdo spustit. Zatím to ještě ani jeden ministr spravedlnosti po listopadu 1989 neodstartoval.
Zbyšek Dřevojan, Znojmo.
