Již podruhé musel Ústavní soud rozhodnout, že bývalé členství soudců v komunistické straně je veřejnou informací. Myšleno samozřejmě členství v KSČ před 17. listopadem 1989.
Již sám fakt, že o této věci musel Ústavní soud rozhodnout opakovaně svědčí o jisté slabosti pozice samotného Ústavního soudu a jeho schopnosti vymoci dodržování a aplikaci jeho nálezů a rozhodnutí. Jde především o vymahatelnost práva, tedy aplikování platných zákonů do rozhodování soudů a následného vymáhání jejich rozsudků nebo usnesení. Realita soudní praxe svědčí o tom, že Ústavní soud dostatečnou autoritu nemá. Nejenom dle mého názoru ale především názorů odborníků na právo si za to může Ústavní soud především sám. Vždyť právní aktivista Tomáš Pecina může dosvědčit kolik nálezů Ústavního soudu je ve vzájemném rozporu. To je zásadní věc. V první řadě musí Ústavní soud docílit toho, že sjednotí svá vlastní rozhodnutí tak aby nešla proti sobě navzájem. A až potom může začít vyvíjet naprosto nekompromisní tlak na dodržování jeho usnesení všemi dotčenými orgány a institucemi. A použít k tomu všechny možnosti. Nejlepší je tlak přes veřejnost, kde mu musí pomoci média. To, že se proti jeho rozhodnutí staví dokonce jedny z nejvyšších soudních institucí v soustavě soudů (Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší správní soud v Brně) je alarmující.
Neumím si představit, že by např. Ústavní soud Spolkové republiky Německa musel své rozhodnutí opakovat. Zakopaný pes je již v samotných počátcích rozhodnutí o skutečné nezávislosti soudů jako třetího pilíře moci. Bylo příliš rychlé a zbrklé, především chybějící kvalifikovanou analýzou stavu soudnictví a státního zastupitelství po pádu totalitního režimu. Jenom si vzpomeňme na mnoho otázek vzbuzující renominace státních zástupců a soudců v režii Václava Havla a min. spravedlnosti JUDr. Jiřího Nováka. Za všechny uveďme soudkyni Horvátovou a prokurátory JUDr. Petra Coufala a JUDr. Arifa Salichova jako symboly totalitní justice, kteří v ní nadále zůstali. Vždy´t to byly symboly totalitní justice. Nakonec na tuto tristní skutečnost v soustavě naší justice a policie poukazuje i Výroční zpráva BIS za r. 2010. Tato zpráva mluví dokonce o prorůstání zločinu do řad státních zástupců a soudců. Před listopadem to byla nomenklatura, dnes jsou to zájmové skupiny. Ale vždy to dohromady byly mafie. Největší nevoli vzbudila tato zpráva právě u soudců a státních zástupců.
Praxe posledních 20. let ukazuje, že institut „Nezávislosti“ si značná část soudců a státních zástupců vysvětluje tak, že jsou nezávislí i na platných zákonech a dle svých subjektivních pocitů nebo ohledů na něco, vykládají právo naprosto nepřijatelným způsobem. Tyto zkušenosti posledních 20. let ukazují, že doba je zralá na generální zhodnocení stavu a přijetí zásadních rozhodnutí. Např. v nové renominaci soudců a státních zástupců po objektivním zhodnocení jejich dosavadního více než dvacetiletého působení v justici. Jediná kontrola ve formě kárných řízení totálně selhává a to zvláště když je ministrem spravedlnosti osoba, která neumí odolat různým tlakům. Zcela zřetelně zde chybí možnost jejich odvolání bez zdlouhavých procedur po zjištění jejich závažného porušení morálních nebo zákonných norem. Řešení mají v ruce politici, tedy konkrétně poslanci a senátoři.
Mám reálnou obavu, že si toho i přes apel novináře Jiřího Leschtiny, naší zákonodárci nevšimnou. Je to samozřejmě morální problém zda mají dál působit v justici bývalí členové KSČ. Lustrační zákon zde totálně selhal. Je to tak jako v jiných oblastech našeho života. Je mezi nimi většina slušných lidí, ale také spousta těch méně slušných nebo vyloženě neslušných. Která politická garnitura to vyřeší? Já na obzoru, k mé velké lítosti žádnou nevidím. Ani napravo ani nalevo ani ve středu. A kde nic není ani čert nebere. Vyřeší to, pokud půjde vše jakž takž, normálně čas. Takže až za další dvě nebo tři generace můžeme čekat zásadní nápravu poměrů!
Zbyšek Dřevojan
