Ruský syndrom české politiky

Do České republiky přijel na pozvání prezidenta Václava Klause končící ruský prezident Dmitrij Medvěděv . Tato návštěva motivovaná hlavně ekonomickými zájmy obou zemí ukázala jak silně je ještě česká politika zasažena ruským syndromem.

Vztahy našeho národa a politiků se během dlouhého historického období měnily od jednoho extrému Rusofilství (Slavjanofilství) po totální negaci po listopadu 1989.  Neuškodí maličká historická rekapitulace. Je více než dobré si připomenout, že carský režim - samoděržaví Mikuláše II, s její tajnou policií by se dal bez uzardění charakterizovat jako teroristický vůči vlastnímu obyvatelstvu, nesvrhli v únoru 1917 Bolševici ale, velice různorodé uskupení od šlechty, přes esery, menševiky, socialisty společně s části dělníků a vojáků, především dezertérů po vyhlášení generální stávky. Car Mikuláš II abdikoval a vznikla Prozatímní vláda, v jejímž čele stál velkokníže Lvov. Vznikla republika, ale nová vláda nedokázala držet krok s překotným vývojem událostí. Přišel A. Kerenský, ale revoluční nálady neutichaly, protože vláda pokračovala ve válce.

Tak přišla chvíle Bolševiků, kteří po návratu Lenina z emigrace nezaváhali a zmocnili se moci listopadovým dobytím Zimního paláce a svržením Prozatímní vlády. Vypukla občanská válka, v níž zvítězili Bolševici. V té době nechali Bolševici zavraždit cara Mikuláše i s jeho rodinou. K objasnění jejich vraždy přispěly i Československé legie, které  po určitou dobu držely u moci admirála Kolčaka a tím umožnily nezávislé komisi objasnit okolnosti těchto vražd. Jekatěrinburg dobyl 3.pluk a část 2.pluku československých  legií 25. července 1918. Československé vojsko na Rusi bylo největším cizím vojenským uskupením v Rusku v té době. Zdaleka se mu nevyrovnaly svým počtem ani intervenční vojska velmocí. ČS Legie byly největší cizí vojenskou silou, která se v té době postavila proti Bolševikům. Již 30. července začal soudce Nametkin vyšetřovat vyvraždění carské rodiny, ke kterému došlo pár dní před obsazením Jekatěrinburgu. Vyšetřování probíhalo pomalu a tak 5. února 1919 admirál Kolčak pověřil vyšetřováním vražd soudce Nikolaje Alexejeviče Sokolova. Ten sice vraždy vyšetřil, ale musel před Bolševiky uprchnout. Později se dostal do Evropy a jeho práce o vyšetřování vyvraždění carské rodiny Mikuláše II. vyšla i Česky. Přišla vláda ruských komunistů, která trvala skoro 75 let převážně pod hlavičkou SSSR. Více než polovinu této doby vládl Sovětskému svazu železnou pěstí Josif Stalin. Po 2.sv. válce ovládl východní Evropu a nastolil tam vazalské režimy. Nepodrobil se mu jedině Tito s Jugoslávií. Po jeho smrti přišla obleva, která netrvala dlouho a je spojována s osobou Nikity Cruščova. Pozoruhodné je, že nelidskou diktaturu v Rusku řídil Gruzínec a jeho kult bořil Ukrajinec. Po Chruščovovi už vládli jenom Rusové. Po vystřízlivění z Rusofilství kdy naše politická elita pochopila, že se nedočká narovnání od Habsburgů ani pomoci od carského Ruska našla pochopení a pomoc v USA a jeho prezidentovi Wilsonovi. Po děsivé 2. sv. válce přišla nová vlna euforie z května 1945.

Ruský syndrom začal znovu ožívat po Vítězném únoru 1948, odmítnutím Marshallova plánu a nastolením totalitního režimu u nás. Totální deziluze přišla po srpnu 1968. Přežili jsme Normalizaci a přišel rozklad komunistických režimů včetně SSSR. Po odchodu sovětských vojsk od nás jsme podlehli neuvážené změně především obchodních vztahů s Ruskem a nástupnických zemí po rozpadlém SSSR. Poděkovat můžeme Vladimíru Dlouhému, tehdejšímu ministru obchodu, že jsme se dodávky plynu a ropy místo zbožím, zavázali platit nedostatkovou tvrdou měnou – dolary. Výsledek byl katastrofální. Deficitní obchodní bilance, špatná dobytnost dluhů a zadlužování státu a propad ekonomiky. Současný režim v Rusku je často podrobován tvrdé kritice, která není vždy vedena racionálními důvody. Často slyšíme nostalgické stezky po carském režimu a je nám připomínán car Mikuláš II. Jako bychom nechtěli vidět nelidskou podstatu tohoto režimu. Jsem přesvědčený o tom, že po Leninovi, Stalinovi a dalších je Putin lepší než jeho předchůdci včetně Mikuláše II s jeho Ras-Putinem nebo alkoholem a dcerami ovládaném Borisi Jelcinovi, kdy jeho politika byla nevyzpytatelná. Plná vnitropolitického chaosu, nestabilitou, mafiemi a nepředvídatelností. To byla i velká hrozba v mezinárodní politice. U Putina víme co můžeme očekávat a to je v politice velká deviza.

První kdo se u nás dokázal zbavit ruského syndromu, této zátěže z minulosti byl Václav Klaus a to dávno před nástupem Putina. Jeho předchůdce Václav Havel se tohoto ruského syndromu nedokázal zbavit dodnes a s ním mnoho dalších. Po listopadu 1989 přišel druhý extrém. Na místo jednostranné orientace na východ přišla jednostranná orientace na západ (EU), převážně Německo. Snahu prezidenta Václava Klause o vyrovnané a korektní vztahy na obě strany je třeba vysoce ocenit. Racionálně předvídá, že se Vladimír Putin vrátí opět na pozici ruského prezidenta, Medvěděv nemusí v roli premiéra dlouho vydržet, ale vládní dohody budou platit. Důležitá je v dnešní době krize především ekonomická spolupráce s Ruskem, která našim firmám přinese zakázky, lidem práci a peníze. Návštěva prezidenta Dmitrije Medvěděva byla připravena do všech detailů a to opět díky tlaku Václava Klause. Takže uspokojeni budou i utopičtí obdivovatelé carského režimu a Mikuláše II., kteří se mohou jít pokochat na výstavu uměleckého bohatství dynastie Romanovců, včetně jejich portrétů, kteří vládli na Rusi 300 let.

Těch 300 let, nepřipomíná vám to něco?!

Zbyšek Dřevojan, Znojmo.